Má tvorba na dalších webech:
Článek o přístupu k bezpečnosti v Bradavicích
Geografie a demografie Dorne z Písně ledu a ohně
Má básnička Rozvod


Chlap má smrdět i z fotky

15. února 2017 v 10:34 | Ann Taylor |  Přemýšlím o světě
Správnej chlap má smrdět potem, správnější hnojem, má mít neupravenej plnovous nebo všechno oholený starou žiletkou a pocákaný Pitralonem, tělo medvěda - chlupatý, ne stavěný, a po určitém roce i bachor vyvalený z rozepnuté košile a houpající se mezi kšandami. Protože to by se na to podíval, aby se nevyrovnal manželce, které se tam houpají prsa. No a krom té košile má jedny montérky, dvoje ošoupaný tepláky (ty už moc nenosí, protože doma chodí v zapraných trenkách, aby světu ukázal stehna plná boláků), běžecký botasky od Vietnamců a samozřejmě jedny mokasíny a černý nebo hnědý kalhoty na pohřby a svatby, tedy vlastně pitky. A za nehtama, kostrbatě ostříhanýma v lepším, olámanýma v horším případě, permanentní špínu, každej den guláš se šesti a šesti a v neděli svíčkovou. Po který krká. Cokoli jinýho není chlap, ale buzna. Ne?

(Jasně, tvář pěkně zarudlá a s šupinkama, to jednoho rozhicuje!)

(No přesně, kdo to kdy viděl, chlap pije motorovej olej v zahulený knajpě!)
 

David Langercrantz - Dívka v pavoučí síti

13. února 2017 v 14:17 | Ann Taylor |  Knižní recenze
Originální název: Det som inte dödar oss
Rok vydání: 2015
Rok vydání v ČR: 2015

I když existují pochyby, zda původní trilogii Milénium napsal opravdu Stieg Larsson, oficiálně to tak je. A opravdu proto odmítám říkat, že toto je čtvrtý díl, i když se tak hrdě tváří. Nejde ani o skutečnost, že ho napsal někdo jiný. Spíš o to, že ho napsal jinak a připadá mi, že i postavy mají stejné jméno, ale jinak jsou jen inspirací. Hádáte správně. Nadšená nejsem.

Protežovaná banda rosomáků

9. února 2017 v 19:25 | Ann Taylor |  Její Velkoúžasnolepost
Stává se vám, že jen přelétnete nějakou větu očima, a zjistíte, že vám ji mozek poskládal do svérázné podoby? To jsem totiž otevřela článek, kde si zaměstnanci pošty stěžovali, že jsou přetěžováni roznášením letáků, a zalekla jsem se, že u pošty zaměstnali bandu rosomáků, kterou ještě ke všemu protežují. Ačkoli... hned se dají služby tohoto podniku, především nezvonění při doručování balíků a zanechávání vzkazů, pochopit. Rosomáci na zvonek nedosáhnou.
 


A co když na to přijde?

30. ledna 2017 v 21:37 | Ann Taylor |  Mé příběhy
Poslední starší povídka z prostředí CSI Miami, která se kvůli reorganizaci blogu ocitla v nové rubrice na aktuální pozici, je z roku 2011. Tato navíc zahrnuje i novou postavu vytvořenou z mé tehdejší bloggerské kamarádky Jeanette, a i pozměněné okolnosti, kterými se odlišuje od seriálového kánonu. Tim nezemřel, ale v čase už je to po příchodu Natalie. A z toho důvodu bude v popředí právě on, který bude vyšetřovat případ, do něhož detektiv Jeanette Croft náhle a nečekaně spadne rovnýma nohama.




Nightmare names Orchid

30. ledna 2017 v 21:02 | Ann Taylor |  Mé příběhy
Další z mých starých povídek z přelomu let 2009 a 2010 má divný název a tentokrát i neobvyklý obsah. V pěti kapitolách jsem tehdy popustila uzdu představivosti značně divoce a v prostředí CSI Miami se pustila do brutálního příběhu, v němž Horatio Caine dostane přístup k jednomu online přenosu. A když ho spustí, uvidí nevídané.


Berušky přinášejí štěstí

30. ledna 2017 v 19:55 | Ann Taylor |  Mé příběhy
Tato povídka z roku 2009 z prostředí CSI se opět ocitá v popředí rubriky kvůli menší reorganizaci blogu. Je to něco jako GSR po několika letech, tedy jde o spokojený pár kriminalistů se svou rodinou, do které však, jak je mým zvykem, náhle vtrhne někdo, kdo jejich štěstí hodlá překazit. A to tím nejbrutálnějším způsobem.

Povídku jsem napsala na školní praxi trávené ve školní kanceláři, kde po mně nikdo nic nechtěl, já měla k dispozici jeden starý počítač a než se nudit v kumbálku, pokusila jsem se o ten nejpropracovanější možný příběh, jakého jsem byla v praštěných sedmnácti schopná.


Jako bodnutí nožem

30. ledna 2017 v 19:43 | Ann Taylor |  Mé příběhy
Do Las Vegas přilétá detektiv Taylor, aby pomohl s vyšetřováním únosu newyorského chlapce, jehož stopa se objevila právě ve městě hříchu. Zároveň s vyšetřováním se ale odkrývá jedno, či spíše nejedno roky zanesené tajemství.


Aneb má druhá povídka z prostředí CSI, tentokrát rovnou prolnutá se spin-offem CSI: NY. Je už rozhodně propracovanější než první a je z roku 2008. Jen se z organizačních a reorganizačních důvodů, konkrétně z důvodu snižování počtu rubrik a zpřehledňování blogu, dostává do popředí.


V podstatě přibližně víceméně asi nějak tak

27. ledna 2017 v 8:42 | Ann Taylor |  Správnopis
Schválně, posloucháte se někdy, když mluvíte? Posloucháte samotná slova, jež vám vychází z pusy? Když mluvíte formálně nebo pronášíte projev? A zkusili jste ho někdy přepsat a přečíst? To jsou chuťovky, co?
Chápu, že když takový projev nečtete, ale vymýšlíte na místě, musí se leccos odpustit, zvlášť, nejste-li cvičenými řečníky. Ovšem spousta věcí i tak zůstává vatou, jakou je možno se odnaučit. A používáme ji všichni. Někteří dokonce i v písemném projevu, ač ten jde snadno upravit (z toho důvodu jsem vždycky rostla, když jsem musela použít cizí poznámky na VŠ, proč je tolik lidí neschopných psát účelně?). Uvidíte.

A. L. Moyano - Sekty - skrytá hrozba současnosti

22. ledna 2017 v 18:26 | Ann Taylor |  Knižní recenze
Originální název: Sectas - la amezana en la sombra
Rok vydání: 2002
Rok vydání v ČR: 2011

Na tuto knihu jsem náhodou narazila před Vánoci, když byla vystavená před knihkupectvím mezi výprodejem. A protože měla obal odpovídající sérii o nej- v dějinách, jako už jsou tady uvedení zločinci a kanibalové, a také lákavou cenovku devětadvacet korun, sáhla jsem po ní. Je velmi krátká a já očekávala jednoduchý rozbor sekt. Toho, jak vznikají, jak fungují, proč jim lidé propadají a jaké nejznámější lze či šlo ve světě potkat. Zkrátka jak funguje fanatismus namířený vůči absurdní víře založené nějakým bláznem či obchodníkem ještě o obratel bezpáteřnějším než jsou podomní prodejci. Jenže má očekávání kniha splnila jen z malé části a zbytek mě poměrně zklamal.

Les neviditelných lišek II

8. ledna 2017 v 16:32 | Ann Taylor
Rozhodla jsem se, že jednotlivé části tohoto mého příběhu budou docela krátké, protože není nadupaný akcí a dějem samotným. Je spíš o prožívání spousty věcí a emocí promítnutého do prapodivné situace, která je nebo není skutečná, je to můj pokus o hraní si se strachem, a to by nemělo být únavně dlouhé. Navíc ho píšu pomalu a spíš ho lepím ze scén, které mě náhodou napadají.

Třeba tato mě napadla, když jsem seděla v kanceláři, v přízemí někdo do něčeho bušil, znělo to, jako by měnili okna nebo snad boural obklady nebo rovnou zdi a já do rytmu začala psát a docela se do psaní ponořila. I Simon tu tak prožívá další děsivou epizodu v podivném lese a uvidíme, kam ho dostane.

Další články