Má další tvorba:
Recenze knihy Ať vejde ten pravý
Báseň Husa
Dvacátá část fanpovídky Dračí píseň z Písně ledu a ohně


>>Blog přestěhován z valné většiny za lepším, na tayloroviny.blogspot.com<<


Listopad 2007

Přání se neplní jen ve snu (IVx8)

27. listopadu 2007 v 12:22 | Ann Taylor
No, a po dlouhé době zase další. Možná vám to bude připadat trochu šroubované, nepřehledné...ale proto, že po téhle chci nějakou dobu přeskočit. Tak šup do čtení.

Proč zrovna já? (IVx7)

19. listopadu 2007 v 14:57 | Ann Taylor
Dlouhý. Co dlouhý. Umorně dlouhý. Tak doufám, že si to přečtete opravdu celý. A je tam konečně případ. Ještě nevím, jestli to potáhnu nebo se brzo dočkáme, ale každopádně teď jsme tady. Tak do toho:

Nebe, peklo, ráj (IVx6)

15. listopadu 2007 v 18:43 | Ann Taylor
Další dílek. Zatím pořád bez případu, ale ten mám už na příště připravený. Tak čtěte a pište komentáře.

Dočkáš se...?(IVx5)

12. listopadu 2007 v 20:07 | Ann Taylor
No lidičky, já se teda rozjela. Ale je to tím, že mám perfektní náladu na psaní o tom, co se jim to děje...kdyby aspoň napadl sníh...............................................

Chytit nahlas (IVx4)

11. listopadu 2007 v 11:42 | Ann Taylor
Dlouhý jako tejden....ale nesuďte podle prvního dojmu...ono není lehký vyjádřit slovy to, co myslíte. Tak hurá do toho:

Zítra (IVx3)

9. listopadu 2007 v 20:21 | Ann Taylor
Další část. Pospíšila jsem si:-D je to sice krátký, ale když mě něco napadlo, tak se toho musí využít. Tak a klikněte na celý článek, což je tady u mě změna, a čtěte a pište prosím komentáře, já si ráda přečtu, co vy na to. I kdyby to mělo být negativní;-)

Převrat (IVx2)

8. listopadu 2007 v 21:28 | Ann Taylor
"Ták, konečně je hotovo." Cath si protáhla ztuhlá záda a zvedla se ze židle. Chystala se odejít z Grissomovy kanceláře. Ve dveřích se minula s Brassem.
"Jen mi prostímtě neříkej, že máme případ."
"Ne. Neboj. S případem nejdu."
"To je dobře. Protože já už nic dneska řešit nehodlám. Jdu si dát oběd. Takže se mějte pánové."
Jim za ní zavřel dveře.
"Opravdu nemáme případ?" Gil se na něj podíval zkoumavým pohledem.
"No, byl bych rád, kdyby ses podíval na ten případ ze hřbitova. Já bych to měl rád brzo hotovo. Víš, ten hřbitov Desert Palm."
"Tak na ten nelze zapomenout. Ale řeší to Nick, Sara, Madison a Greg. Já jim důvěřuju."
"Jo, to já taky. Ale nic k tomu nemáme...žádný stopy...."
Že to byli přátelé, tak se Gil zvedl a společně s Jimem zamířili k místnosti, kde ostatní zkoumali obsah kabelky.
Vešli do dveří. Ti čtyři uskočili od počítače nad kterým se před chvílí ohromeně skláněli, jakoby je popálil. Když viděli, kdo stojí ve dveřích, tak ztuhli snad ještě víc.
Gil se podíval na monitor. Ke svému úžasu se díval na blikající nápis SHODA pod fotkou muže ve středním věku s mírně prošedivělými vlasy. Pod fotku muže s výrazně modrýma očima. Pod jeho fotkou.
"Gile..." začala Sara, ale vlastně nevěděla, co by mu měla říct.
"Kde jste našli ten otisk?" Snažil se zachovat si chladnou hlavu.
"Na...propisce u oběti."
"Takže, asi si mě někdo bude muset vyslechnout."
Madison polkla. Bylo jí jasné, že ten, kdo bude vyslýchat svého šéfa kvůli VRAŽDĚ, bude ona.
A nemýlila se. Jenže kdo by měl zájem o něco podobného, že?
"Tohle je jednoduše trapný!"
"Jo, to je. Ale podle předpisů..."
"Jime, jdi s předpisama...víš kam!"
Každopádně, o pět minut později už usedala po boku Jimovi ke stolu ve vyslýchačce. Gil seděl naproti, tam kde obvykle sedí podezřelí, popřípadě ti, co jsou vinni. V pozorovací místnosti stáli všichni ostatní, i s Cath. Jakmile se o tom dozvěděla, ztratila na oběd úplně chuť. A co teprve až se to dozví Ecklie..všichni jenom doufali, že budou moci Gila vyloučit okamžitě a jasně a že k tomu blbci nahoře se to nedostane. Jenže jak vysvětlit otisk...
Madison vůbec nevěděla, jak začít. Takových výslechů měla za sebou...no...opravdu hodně, ale vyslýchat nadřízeného....
"Takže....můžeš nám říct, kde jsi byl okolo půl sedmé dnes ráno, tedy v době úmrtí oběti?" Madison se trochu třásl hlas a bylo na ní vidět, že to pro ni není jednoduché. A navíc to byla hloupost...jak si vůbec někdo může myslet, že Gil Grissom by vraždil...
"Jistě. Byl jse tady na velitelství. Opět jsem pracoval přesčas."
"A...hm...můžeš mi...vysvětlit, jak se tvůj otisk dostal na propisku, kterou měla oběť v kabelce?"
"Netuším." Gil to řekl s lehkým úsměvem.
"Je možné, že jsi někdy přišel do kontaktu s obětí, nebo ...napadá tě nějaká možnost, jak se tam ten otisk mohl dostat?"
"Popravdě, dnes v pět ráno jsem byl čtvrt hodiny mimo budovu. Šel jsem koupit ..si..koupit něco k jídlu a cestou jsem vrazil do jedné ženy. Vysypala se jí kabelka a já jí to pomohl sebrat. Ale oběť to nebyla. Ovšem ta kabelka ano."
"Takže teď je třeba zjistit, jak se mohly věci cizí ženy dostat do rukou naší oběti."
Do místnosti vešel Greg.
"Madison, našel jsem malý vzorek krve na kapesníku. DNA je..." a kývl hlavou směrem ke Gilovi.
Ten jen pozvedl ruce dlaněmi nahoru. Na levé měl pod palcem odřeninu. Madison přikývla.
"Ty jsi byl prokazatelně v době úmrtí tady, ta DNA se tam dostala stejně jako ostisk, takže myslím, že můžeme tohle....setkání....rozpustit. Není žádný důkaz, který by vyvracel tvou teorii."
"Ovšem Gile, ty už se na vyšetřování podílet nebudeš." řekl Jim o dost tišeji, než obvykle mluví v téhle místnosti. Mad si oddechla a chystala se vstát. Jim se na ni ani jednou nepodíval. Díval se na Gilovy ruce, které měl položené na stole. I jemu tohle přišlo naprosto trapný.
Madison šla po chodbě, kroutila hlavou a mumlala si nadávky na předpisy. Sara bez pohnutí sledovala Gila, protože věděla, že tohle se stalo kvůli ní. On nejel koupit si něco k jídlu. Ale koupit jí něco k jídlu. Ale za těch okolností, kdo předpokládal, že to bude mít takový důsledek?
Všechny důkazy měli pohromadě, ale s případem nehli. Směna jim skončila...dnes už podruhé..a oni se chystali jet domů. Cath se těšila na Warricka. Doufala, že se rozvod povede lépe než jí.
Už byli před budovou. Madison šla ke svému autu. Nick se ji chystal dohnat a zkusit ji třeba pozvat na večeři. Někam, kde by se nakonec nepohádali. Jenže než ji doběhl, došla až ke Gregovi, nasedli do a odjeli. Zůstal stát.

Bylo už asi pět odpoledne. Seděl ve svém..jejich bytě před televizí, kterou ani neposlouchal. Usínal, ale to mu nezabránilo přemýšlet. Má tohle považovat za začátek rozpadu jejich vztahu? Má začít na Grega žárlit? A nedělá to už nějakou dobu? A má považovat to předtím za sen, který už uletěl? Takže to bude zbytečné?
Klaply dveře. Zavřel oči. Matrace vedle něj se zhoupla.
"Vím že nespíš."
"Hm."
"A.."
"A..to jako co a... . To tě tu mám vyslýchat kdes byla? Já vim že si byla s Gregem. A je mi úplně jedno kde. A už toho mám dost. Jestli tohle má být...konec, tak..."
"Ne, počkej to..to vůbec není konec. Já tě počát miluju. Konec? Ne! Ale...já nevim, proč pořád mám pocit, že Greg potřebuje pomoct. Že není schopný to sám zvládnout."
"Ale nemyslíš, že jsem tu taky já? Kolikrát jsme v poslední době spolu někde byli? Kolikrát jsme spolu aspoň mluvili...normálně mluvili. Hm? A co v tom je? GREG! Nemyslíš, že když jsme spolu my dva, tak ty když trávíš většinu času s ním, tak je to...."
"Jo, já tohle všechno vím. Ale...sedni si. Uklidni se a poslouchej mě." Chtěla ho pohladit po tváři. Ucukl. Chytla ho za ruku a podívala se na něj prosebným pohledem. Zadíval se do jejích očí.
"Představ si tohle. Malé dítě. Sedí v místnosti, která má jen jedno malé okno a dveře. Je tam úplná tma až na úzký paprsek, který tam prosvítá skrz okno. Dítě sedí, vidí, že venku je krásně, teplo, slyší odtamtud smích, možná touží tam jít. Dveře nejsou zamčené. Stačí vzít za kliku. Ale on to neudělá. Možná čeká, že mu otevře někdo zvenčí, ale to se nestane. Dveře jdou otevřít jen zevntiř. A možná že to chápe. Možná že to v hloubi duše ví. Jeho touha je čím dál vyšší, ale on se nezvedne a nevyjde z těch dveří. Jen sedí a dívá se na svět venku. Na život, který mu utíká před očima. Ale ani on to nevnímá. Jen sedí a dívá se nepřítomným pohledem.
Ta místnost, to je minulost. Minulost, přes kterou se nedokáže přenést. Každý jsme v té místnosti někdy byli. A někdo se odsud nedokázal dostat dodnes.
A teď mi řekni: Pořád si myslíš, že je to přehnaný?"
Nick měl ještě před očima obrázek, který mu popisovala. Dokázala to tak, že si živě představil každý, každičký detail. Jasně viděl temnou místnost, ve které jak přelud prosvítá jeden pruh světla. Jasně viděl nezamčené dveře a dítě, které sedí na podlaze a nedokáže vyjít ven. To dítě zvedlo hlavu. Podívalo se před sebe. Podívalo se na něj.
"Ale já jsem přece venku!" vylítlo z něj, než to stačil zastavit. Madison se na něj podívala zvláštním pohledem. Možná se v něm zračilo zadostiučinění, soucit, možná láska a starost.
"Já vím." zašeptala. "Vím."

Snad to aspoň za přečtení stálo, protože tohle jsem dotvořila místo účetnictví. A dlouho mi trvalo to sem dát. Tak napište svůj názor, protože mě hrozně zajímá, co si o tom myslíte. A už se to blíží... co se blíží? No to uvidíme.

Takže jedeme dál (IVx1)

1. listopadu 2007 v 17:14 | Ann Taylor
Vedli ho dlouhou chodbou..dlohou tmavou, lemovanou mřížemi. Vedli ho zástupem nepříjemně vyhlížejících bachařů, kteří stáli bez hnutí jako sochy v životní velikosti...ostatní vězni vstávali a sledovali každý pohyb nově příchozího. Jeden z nich, ten, kterému už pobyt za mřížemi pořádně pocuchal nervy, začal mlátit plechovým hrnečkem o mříže. Jedna mříž se se zaskřípěním otevřela a on vešel do cely smrti. Do jeho cely...jeho smrti. Zámek zacvakl a neutrální tváře policistů se otáčely a vzdalovaly bez jediného slova.
Obklopilo ho napjaté ticho....přerušované jen řinčivým zvukem kovu na kov....ale napjaté ticho očekávající smrt přehlučelo i tenhle nervydrásající hluk.
Greg seděl v laborce. Skoro se nepohnul. Nesl to těžce. Oddělení šlo normálně dál, její místo zastoupil nový detektiv, ale on ustrnul na místě. Chodil jako tělo bez duše, humor pro něj bylo neznámé slovo. Smutek se ho držel a odmítal pustit. Další život, chod oddělení, slova ostatních...všechno mu proplouvalo kolem hlavy. Ale on se nenamáhal to chytit.
Tohle se nestalo poprvé. Ostatních by se to tolik nedotklo, ale teď je trápilo, vidět takhle Grega.
Mia se vrátila do laborky a on, Nick, Madison a Sara měli jet k případu. Greg se neobjevil.
"Hele, vim, že je mu mizerně. Umřela mu v náručí. Ale musí se z toho dostat. A teď máme práci...má s námi jet! A ty se ho furt jenom zastáváš...měl by začít zase pořádně žít."
"Nicku...hele, jdu za ním. Prostě jdu. Zkus si představit, že byste mě tenkrát nenašli. Že bych to nepřežila, jo?"
"Ale..co..to přece..to si nejde představit!"
"Tak vidíš." odešla Grega najít.
Nick se podíval na Saru. Ta jen pokrčila rameny. Poslední dobou se nezřídka hádali. Mad se hodně věnovala Gregovi, zastávala se ho a jeho to štvalo. Prostě žárlil. A měl důvod?
"Tady jsi. Máme případ. I s tebou. Měli bychom jet."
"Hm."
"Notak, to přece nejde napořád. Musíš se pře sto konečně přenést." mluvila potichu a snažila se o klidný, vyrovnaný tón.
"To nejde."
Povzdechla si. Sedla si vedle něj.
"Ale jde. Jak dluoho jsem tu já? Rok a půl. A co jsem zažila? Málem mě zabili. Nick taky prožil hrůzu. Cath...Sara...všichni si prožili svoje. A jsou tu. Jsou takový, jaký je vidíš. Prožili si svoje a pak zase prožili něco pěknýho. Nezůstali stát. A ty..nezůstávej na místě. Musíš jít dál. Jdi i za ni, když nemůže. Ale nesmíš zůstat stát."
Greg se na ni podíval.
"Tak co, jedeme?"
Přikývl a zvedl se.
Prošel kolem Nicka, čekajícího u auta na Mad. Ta vyšla chvilku po něm.
Všichni mlčky nasedli, jen Nickovi uniklo: "A co kdyby nenašli mě."
Madison dělala, že ho neslyšela. Nastartovali a vyjeli na hřbitov Desert Palm Memorial. Měli zvláštní případ. Mrtvola, bez zjevných známek násilí(krom toho, že jí chyběla ruka), ležela na hrobě.
V útrobách budovy velitelství mezitím mířila ke kanceláři svého šéfa kriminalistka Willowsová. U ucha si držela mobil a zaníceně s někým hovořila. Už byla skoro u dveří, takže hovor pomalu končil:
"No, tak doufám, že to dobře dopadne. Hlavně se drž. Zavolej až se vrátíš! Papa."
A kdo byl ten u druhého přístroje?
Warrick měl dnes volno. Ale nebylo to to krásné volno, které strávíte, ať už sami nebo s někým, sladkým nicneděláním nebo si někam vyrazíte. Vlastně on si vyrazil. Ale v obleku, upravený a trochu nervozní k rozvodu.

Ostatní kriminalisté byli vyčerpaní. Už měli dávno po noční směně, už dávno měli být doma v posteli. Jenže...zločinci si nevybírají. Bylo chvíli před obědem.
Nick, Sara, Greg a Mad dorazili na hřbitov. Ecklie nechtěl zatěžovat denní směnu, tak to zase slízli oni. A navíc to souviselo s tím, co vyšetřovali předtím. Našli ruku. A teď měli zbytek.
"Ahoj lidi. Coroner už je na cestě?" Jim stál nad hrobem, kde ležela jejich oběť.
"Jo, bude tu každou chvíli. Tak co k ní máme?"
"Měla u sebe kabelku a podle toho oblečení bych řekl, že to opravdu bude majitelka té ztracené ruky. Našli ji zaměstnanci hřbitova asi před hodinou."
"Tak se do toho dáme, ne?"
"Doufal jsem, že s tímhle hřbitovem už nebudu mít nikdy nic společného. Pamatujete na tu exhumaci Benettové?"
"To se nedá zapomenout. Vesele si exhumuješ a hle, v rakvi je cizí tělo." Nick se ušklíbl. Brass nápodobně.
"Gile.."
"Grissome!"
"Co? Jo, promiň...zamyslel jsem se."
"Co máš k tomu případu oběšence?"
"Nic. Vypadá to, že to opravdu byla sebevražda. Každopádně, nemáme žádné přesvědčivé důkazy, které by tvrdily opak. A že jsem se jich ptal jasně."
"Takže vlastně nemáme co na práci."
"No...jestli mi chceš pomoct s papírama, jen to uvítám."
Cath si povzdechla a podívala se na horu papírů na Gilově stole. Kývla hlavou a přisedla si.

"Kruci, kde je ten David? Já už mám tohohle hřbitova dost!" Brass byl docela podrážděný. Ale ani ne za minutku tu stálo auto coronera a z něj vyskočil David.
"Omlouvám se, ale nešlo se sem dostat dřív. Lidi mě skrátka na silnici nepustí."
"Nic se neděje." Saře nevadilo, že tam tak dlouho čekali. Aspoň si trochu prohlédli místo činu.
"Tak co? Jak zemřela?"
"Mrtvá je asi čtyři hodiny." Ozval se po chvilce. "Ale jak zemřela....nikde nemá žádné....zlomeniny, bodné, řezné rány...žádný vstupní otvor po kulce....nebyla uškrcena, udušena...nevidím ani žádné modřiny....to už je mimo moje schopnosti na tomhle místě. Musíme počkat na pitvu." David vypadal hodně překvapeně. Jestli to nebyla přirozená smrt, což pravděpodobně ne, tak si nevěděl rady.
Jim nadzvedl obočí. "A je určitě mrtvá?" pochmurně se zasmál. "Tady bych se už ničemu nedivil. Desert Palm a Desert Haven...lidi, až umřu, v žádnym případě mě nenechávejte pohřbít tady a těma z Desert Haven."
"Tak to buď v klidu. Mrtvá je určitě. A pokud jde o to druhé-jestli nevyhraješ v kasinu, tak tě zaručeně nebudou pohřbívat oni."
Sara jen zavrtěla hlavou. Takováhle konverzace byla opravdu "na místě". Greg se nezúčastněně díval jinam.
"Tak pánové, my teda můžeme jet." David se zvedl a oprašoval si kolena.
"Fajn. Madison, my si jdeme promluvit se zaměstnanci. Vy tři.."
"Jasně, víme co dělat." A všichni se pustili do své práce.
Asi za půl hodiny měli hotovo. Nebylo tam prostě nic. Madison s Brassem se vrátili o chvilku později. Taky nic nového nezjistili. Vrátili se tedy do laboratoře, aby se podívali na věci zavražděné a snad zjistili příčinu smrti.
"Tak co, máš něco?"
Nick vstoupil do místnosti, kde se Sara s Gregem snažili najít nějaké otisky nebo prostě něco na věcech z kabelky jejich neznámé. Byla tam peněženka, propiska, deštník, volně poházené drobné, klíče od domu....skrátka takové obyčejné věci, až na jakýkoliv průkaz totožnosti nebo jakékoliv jméno.
"Zatím nic. Ale ještě jsem neprošla všechno. Co ty?" řekla, když se ujistila že Greg nehodlá otevřít pusu.
"Na oblečení měla nějaká vlákna. Jsou na trasovce. A Madison je u Robbinse."
"Tak doktore, jak tedy zemřela?"
"No, Madison, popravdě, nedivím se, že jste na to nepřišli. Je to zvláštní. Nejspíš utrpěla velmi silný úder do hrudi. Jenže nemá zlomená žádná žebra, ale má prasklou srdeční a plicní stěnu. To způsobilo vnitřní krvácení a smrt. Ale ta žebra mě matou. Modřina se začíná pomalu objevovat až teď. Je to opravdu zvláštní. Je mrtvá čtyři hodiny a nic se neprojevilo. Tady máte zprávu."
"Děkuji doktore." Rozloučila se a odešla za svými kolegy.
"Tak mám příčinu smrti."
"A já mám otisk. Na téhle propisce. Projdu ho databází." Přerušila ji Sara.
"Já nemám nic." řekl Greg potichu. Po dlouhé době zase promluvil. Ale aspoň promluvil. Nick se na něj podíval a dodal: "já taky ne."
Madison jim, než Sara dala do počítače otisk a sputstila vyhledávání v databázi, zopakoval, co jí řekl Al. Než ale stačil kdokoliv zareagovat, ozval se počítač.
"A, schoda. To bylo rychlé. Tak se podíváme, kdo to měl s naší obětí takovou práci."
Všichni čtyři se sklonili k obrazovce....a....
"C-c-co-cože?"
"Lidi, to....to neni..."
"To...uf..."
Nemohli ze sebe vypravit slovo. Všichni jen vytřeštěně zírali na obrazovku, na které jim vyskočila fotka toho, čí otisk byl na propisce. Na propisce, která patřila oběti. Kterou měla oběť u sebe. Když ji někdo zabil. Zírali na obličej jejich nového podezřelého. Na obličej...........

A začala další etapa...no snad se vám to líbí...docela jsem se rozepsala, protože mě napadl takovej hezkej případ. No má na tom zásluhu to, že jsem dočetla Ze záhrobí. Je to nádherná knížka...a taky plná hlášek. Doufám, že se vám tahle další povídka líbí. Chci poděkovat všem, kdo si přečetli a popřípadě napsali komentář k těm předchozím. Hlavně mi udělalo obrovskou radost, když se vám to líbilo. Takže píšu dál. Opravdu to vypadá, že tentokrát se to nebude týkat někoho konkrétního víc než jiného, ale možná to k něčemu spadne. Časem. Takže jedeme dál....