Má další tvorba:
Rozsáhlý článek o viteálech
Devatenáctá část povídky Dračí píseň z Písně ledu a ohně
Nový blog, kam se postupně přesunu, ve výstavbě - tayloroviny


Berušky přinášejí štěstí... IV

19. června 2009 v 16:59 | Ann Taylor
Poslední díl krátké série z Las Vegas o Grissomovi a jeho snaze zachránit to, co možná příliš brzy začal považovat za samozřejmé.
Kriminalisté prozkoumali auto a zjistili, kde by mohl vrah Saru a Heather ukrývat. Jenže najdou to místo včas? A jedou vůbec na správné? Co je tam čeká?
Poslední věta, komu by nedávala smysl, přitom navazuje na název. Proto nyní končí třemi tečkami.


Nick s pomocí operátora a bez pomoci Hodgese stejně nic nezískal. Maximálně se dověděl, že si vrah a únosce telefonicky objednal výrobu značky NOW4U a odmítl sdělit za jakými účely. Nenechal jí registrovat, naopak nechal si přelakovat auto. Všechno bylo domluveno telefonicky, asi aby se nemusel příliš dlouho zdržovat v servisu.

Hodges se vypařil k sobě na trasologii. Obával se, že tady už není víc platný. Archiemu během dalších několika vteřin doručil Gil tachometr, ale zase odešel. Archie okamžitě udělal to, co už stokrát. Zjistil počet ujetých kilometrů od posledního nastartování a na mapě vytvořil zpětný okruh od místa nálezu auta. Šestadvacet kilometrů bylo ale stejně dost.

Greg s Warrickem pracovali na poslední mrtvé. O ostatních už policisté informovávali rodiny. Byla to nechutná a deprimující práce, s kterou pomáhali doktoru Robbinsovi. Už trávili v márnici víc času, než na ně bylo obvyklé, a pomalu se to podepisovalo. Greg alespoň střídal patologii s laboratoří. Oba ale byli dost cítit rozkladem, hnilobou a biologickými tekutinami z místa činu a těl. Dnes ale nebylo místo na žerty, popichování ani žádné připomínky.

Někdo si stoupl do dveří a oba, Nick i Archie se otočili. Čekali, že brzo přijde. Taky čekali otázku, jestli něco mají. Ta ale nepřišla. Nepřišlo vůbec nic. Jen stál ve dveřích a díval se na kousek monitoru, který mohl vidět.
"Máme jisté pásmo, kde by mohly být, Grissome. Nejde ale říct ani zhruba, na kterém místě jsou."
Jsou. To slovo ho probralo z otupělosti a sepnulo rychlé přemýšlení. To normální, díky kterému byl dobrý kriminalista.
"Už jste informovali pilota, aby vrtulník kroužil nad tou oblastí?" popošel blíž a podíval se na celou mapu.
"Ne, zatím ne. Snažíme se eliminovat zbytečné kilometry. Navíc prohledává poušť a většina okruhu je právě tam," Nickův tón byl omluvný ale taky ospravedlňující.
"Jezdil v poušti, písek se mu z kol moc neotřel, takže jezdil v poušti většinu z těch šestadvaceti kilometrů. Vyloučil bych obydlené oblasti nebo místa kousek od silnice," Archie se snažil najít cokoli.
"Hledej tam, kde se dá v poušti jezdit autem. Kde je povrch dostatečně tvrdý a nezapadneš. A … asi tam bude něco stát, kdybych já byl vrah, nenechal bych jen tak na otevřeném prostoru svou oběť," zarazil se. Nervozně se podíval na Gila. Nechtěl o nich před ním mluvit jako o obětech. Ač byly. Podívat se pravdě do tváře je ale hrozně těžké, zvláště, když pravda tak bolí.
"Tady vzadu už je prakticky nemožné zajet autem," ukázal Grissom na monitoru pár bodů. Bylo lepší se zapojit než jen poslouchat. Zaměstnat mysl něčím jiným.
"Jo to je. Takže nám zbývá … těchto šestadvacet a těchto šestadvacet," ukázal Archie dvě výseče a zároveň je zvýraznil- "Ve zbytku je to dost nepravděpodobné."
"Fajn. Teď už volejte pilota. Ať hledá nějakou opuštěnou stavbu nebo jakékoli stopy po autě."
"Neměli bychom tam jet taky? Myslím že Warrick s Gregem by byli rádi, kdyby mohli vypadnout z márnice a pomoct. A já sám chci něco udělat a ne jen čekat na vrtulník."
"Dobře. Tebe ať vrtulník naloží až bude poblíž a ostatní ať si rozdělí úseky."
"Tady se už něco rozděluje? Máte je?" Catherine držela hrneček na půl cesty k ústům, ale zapomněla se napít. "Jedu taky!"
"Jedeš se mnou. Sem," ukázal do jednoho trojúhelníku.
"Warrick a Greg ať jedou sem," ukázal na druhý. "A nezapomeňte říct Jimovi a jeho lidem."

Nick už za chůze vytáčel potřebná čísla a spěchal do šatny, Archie najel na online mapy jednotlivých oblastí, jestli by jim nemohl ulehčit práci. Ale prohledávat tolik kilometrů na obrazovce je na hodně dlouho.
"Archie, děkuju," Grissom měl pořád pohled upřený na místa, kde by se mohly jeho lásky nacházet. Johnson jen přikývl a pokračoval. Grissom s Catherine následovali Nicka.
"Už jsme jim hodně blízko. Najdeme je. Ještě dneska. Vím to," dodávala si odvahy. Opravdu nepochybovala, že je najdou. Ale bála se jak. Co vlastně najdou. Mohla jenom doufat a chtít. A to je vlastně úplně k ničemu. Vždycky se říká, že pokud něco chceš, máš si za tím jít a dělat všechno pro to, abys to získal. Když teď ale chce a nemůže udělat vůbec nic...jakou radu by měla obecná moudrost pro ni? "Najdeme je."
Grissom jí neposlouchal. Nevěřící nemůžou prosit žádnou vyšší moc o pomoc. On svým způsobem věřil. A prosil. Něco mu říkalo, že tam budou. Že se nemohli splést ani je únosce nemohl ukrýt jinde. Do příštích několika hodin vkládal obrovské naděje. Vlastně všechny. Vážil si všech lidí, co pomáhali hledat i když už byla hluboká noc a velká část z nich měla být doma ve svých postelích a se svými nejbližšími. Vážil si všech, co pro jeho milované berušky udělali maximum. A nenáviděl sebe za to, že k únosu došlo.

Řídila Catherine. Druhé kriminalistické auto s několika policisty v závěsu ztratili brzy z dohledu, když odbočilo na opačnou stranu Vegas. Oni sami za sebou měli další policejní auta. Ani to nevnímal. Když se dostali za hranice rušného města a nastala klidná, tichá a smrtící poušť, bedlivě sledoval blízké i daleké okolí. I když bylo ještě brzo na to něco nalézt. Stopy po jejich autě se pomalu ztrácely, rozhodně nebyly jediné. Jenže úhel se rozevíral. Čím dál byli městu, dím větší kus pouště měli před sebou. Spoléhat mohli na štěstí nebo vrtulník, který z perspektivy vidí mnohem víc, než oni. Catherine prostě jela podle navigace k okraji pomyslného kruhu a odsud měla vyrazit na druhý konec. S největší pravděpodobností něco najdou po jeho obvodu. Pokud se tam tedy dostanou. Spolu se strachem, očekáváním a touhou něco zahlédnout v obou rostla i hladina adrenalinu.

Greg s Warrickem udělali totéž. Měli ovšem o něco horší trasu, takže museli často odbočovat a hledat použitelnou cestu. Projeli tak sice víc, ale nenašli ani stopy. Po čase už ztratili i veškeré otisky pneumatik a jakmile se dostali do čisté pouště, po civilizaci nebylo ani stopy. Ale nevzdávali to.
Před výjezdem si ani nestihli dát sprchu, ale protože byli celou dobu společně u mrtvol, zápach už jim nepřišel tak odporný a hlavně ho ani jeden na druhém nevnímali.

Nick sledoval celou oblast z okna vrtulníku. Pilot se řídil navigacemi z laboratoře. Archie si teď určitě připadal dost důležitě, protože všem svým šéfům určoval směr.
Měl být zaměřený na nějaké budovy či objekty, ale pro jistotu prozkoumal všechno, co se na něj nahoru zalesklo. Zhruba přelétli jeden konec Grissomova a Catherinina výseku a otáčeli se na druhou stranu.
"Něco tam stojí!" zařval pilot za sebe na Stokese. "Je to nízký, ale je to nějaká budova!"
Sklonil řízení určeným směrem a nahlašoval souřadnice. Archie tam okamžitě zprostředkovaně posílal auta a Nick se snažil rozpoznat k čemu se vlastně blíží.
"Myslíte, že tam něco bude?" ptal se hlučně pilot, aby přerušil řev motoru.
"Nevím, ale doufám v to!"
"Nicku, máme jet za váma, nebo to zkoušet dál?" mluvil Warrick trochu hlasitěji do mobilu, protože Stokes díky motoru a vrtulím už měl uši úplně zalhelé i přes ochranná sluchátka.
"Hele nevíme jistě co tam je. Radši hledejte dál, kdybychom je našli, zavolám!" zavěsil a plně se soustředil na přibližující se objekt. Vlastně se přibližovali oni k němu a čím blíž byli, tím víc v něm rostla nervozita. Chvílemi si přál, aby to byl on, kdo bude moct ostatním do vysílačky vítězoslavně říct mám je!, a ony budou živé. Samozřejmě v to doufal dál. Jenže tomu pomalu nevěřil. Když Sara ten den odcházela domů, byla hrozně unavená a stěžovala si na bolest hlavy. Unaveně vypadala už pár dnů. Ale bojkotovala veškeré Grissomovy pokusy dát jí dovolenou, nebo jí prostě jenom nechat odpočinout. V tomhle byla hrozná. Hlavně od doby, co se vzali. Jako by chtěla ukázat ostatním, že ani jako manželka šéfa nehodlá mít žádná privilegia. A kdo ví, jak s ní únosce zachází, pokud ji už rovnou nezabil.

Catherine s policií v závěsu už také viděli onu nízkou budovu uprostřed pouště, krčící se ve tmě jako nebezpečný stín, kterou jim popsal Nick. Vrtulník nad nimi přistával, ale Stokes se neodvažoval vejít sám dovnitř jako první. Museli počkat na vyzbrojené policejní jednotky. Catherine vedle jedné zaparkovala, vytáhla zbraň a chtěla vejít do budovy. Policista ji zastavil.
"Nejdřív to tam musíme prohledat my. Potom můžete vy."
"Ale o tom se s vámi nebudu bavit!" vyštěkla na něj.
"Já taky ne, madam!" oplatil ji stejnou mincí. "Zůstaňte tady. Nechci být zodpovědný za vaše zdraví."
Podívala se na Gila naštvaným a zoufalým pohledem, jako by za to mohl on. "Ty tam nejdeš?"
"Nepustí nás tam," podařilo se mu vymáčknout z úplně staženého hrdla. "Pokud něco najdou, řeknou to. A pak tam půjdu okamžitě," snažil se být klidný, snažil se čekat, ale přesto se v duchu rozčiloval, proč ještě nevychází, proč nikdo nic neříká, nic nenašel a nic neví. Tak strašně je chtěl vidět. Toužil jí sevřít v náručí, políbit, chtěl slyšet její hlas a dceřino tati, chtěl tak moc, až se styděl. Tak proč ještě nikdo nic neříká!

Uběhly asi dvě minuty, co tam stáli. Utěšoval se myšlenkou, že prostory pod zemí, kde měla stavba nepochybně základy, jsou velké a zabere hodně času je prohlédnout. Kolébal své srdce myšlenkou, že tam někde jsou a už to nebude dlouho trvat. Přece se museli trefit. Jsou tu. Jinak ztratí naději.
Nevěděl, co se tam odehrává a bál se víc a víc s každou vteřinou, co v tichosti a napětí trávili na vyprahlé půdě. Netušil, že další, nemocniční vrtulník, jež zavolal jeden z policistů, je už na cestě. Nemohl poznat, že někdo už se vymotává z podezmního bludiště.
Byla to jen jedna noc. Svítalo. Bylo to sotva deset hodin, co ty dvě viděl naposledy. Naděje, že jsou v pořádku, nezemřela ještě zdaleka ani z vědeckého hlediska. Proč má tedy sakra ten hnusný pocit bezmoci, beznaděje, ztráty a prázdnoty, která pomalu střídá tlak v hrudi? Proč má dojem, že právě teď je po všem?
Čekat. Čekat. Copak nikdo nevidí, jak je to úmorné? Nikdo necítí nic aspoň trošku podobného? Nikomu to nevadí?
Vadilo. Catherine přešlapovala sem tam a rozhlížela se kolem, Nick si pohrával s mobilem, kterým měl později zavolat kluky a i pilot vrtulníku, který neměl s tímhle případem krom kriminalisty uvnitř svého stroje nic společného, netrpělivě vyklepával nějakou písničku do kniplu. Nechtěli je pustit dovnitř. Nikoho. A vadilo jim to. To jejich šéf ale nemohl vidět. Těžko říct, jestli viděl vůbec něco. Všechno se mu chystalo rozletět na malinké kousíčky, pokud se někdo co nejdřív neobjeví. Dvě minuty mu přišly jako dvě hodiny. Ne, dva dny. Nemohly to být přece jen dvě minuty, když se mu v nich zase stačilo přehrát posledních šest sedm let? Roky, které byly úplně o něčem jiném než celý dosavadní život. Krásné roky strávené se svou rodinou. Se svou rodinou. Se svou šťastnou rodinou.
Beruška byla nadané a živé dítě. Nebyla. JE! Letošní školní rok už bude chodit do první třídy. Věděl dobře, že je starý a že bude mít štěstí, pokud svou dceru uvidí promovat, věděl, že Heather nebude mít sourozence. Sám sobě si někdy kladl otázku, proč si ho Sara vybrala. Předurčili tím své dítě k trochu jinému životu, než mají ostatní. Ti, co nemají rodiče kriminalisty, kteří tráví spoustu času s mrtvolami, důkazy a vrahy, a s takovým věkovým rozdílem. Věděl, že kdyby byl na jeho místě někdo jiný, možná by to takhle nedopadlo. Možná by se měly líp. Ale miloval je. A za nic na světě by nic nevrátil zpátky. Měl všechno, o čem mohl snít. Až do včerejšího odpoledne.

"Co jim tak dlouho trvá? Kde se sakra couraj?" rozčilovala se Willowsová a změnila netrpělivé přešlapování na netrpělivé osmičky v prachu, "Snad to dělají …" v tom zaznamenala pohyb u vchodu. Jako na povel se všichni otočili stejným směrem. Zároveň s tím jim nad hlavou zařvala helikoptéra s velkým A naspodu. Dosedla kus od první, blíž k budově a vyskočili z ní dva zdravotníci. Zatím se ale nikam nehrnuli.
Ze tmy do mdlého světla se pomalu vynořoval strážník s něčím na rukou. To něco sebou škublo, když se dostalo z vězení na zem.
Heather rázně praštila muže do ramene a ten jí postavil na zem. Zacuchané vlasy, které už dávno nebyly v copu, za ní vlály, jak se rozběhla ke kriminalistům. Byla pobledlá, hladová, měla žízeň a chtělo se jí spát. Když ale konečně viděla svého otce, zapomněla na to a skočila mu do náruče.
"Beruško! Beruško moje …" hladil jí po vlasech a tiskl k sobě, jako by ji viděl po letech. Cítil, že se třese. Ihned nechal přinést deku a zabalil ji do ní.
"Beruško, kde je maminka? Víš to?"
Malá vrtěla hlavou. Byla příliš slabá na to, aby něco řekla. Nebo aby popisovala, co se dělo. "Ř … říkals, ať jí poslouchám. Já … já s ní chtěla zůstat, někam jí od … odnesl …" do písku ukáplo pár slz.
"Nebreč zlatíčko, všechno bude v pořádku. Nebreč," utřel jí slzy a potom jí podal Catherine.
"Posaď ji do vrtulníku, jdu se podívat po Saře. Beruško teď chvilku budeš s tetou Catherine, jo?" a odešel.

Willowsová posadila Heather dovnitř policejní helikoptéry. Ta to ale odmítla a stála u dveří. Dívala se tam, kde zmizel její otec. Čekala až se zase objeví a do té doby se odmítala hnout. Chumlala se do deky, slzy jí z tvářiček kapaly pořád. Nereagovala na žádná slova, co k ní kriminalistka pronesla.
Catherine si všimla, jak moc je Gilovi podobná. Měla jeho oči, jeho pohled, tvářila se jako on, když se mu něco hodně nezdálo a když byl hodně smutný. Nos měla spíš po Saře. Stejně jako držení těla a barvu vlasů. A byla umíněná jako oba dohromady. Nechala ji radši být.
Stokes volal klukům a udával jim souřadnice.
Policisté vycházeli ven. Zdravotníci z vrtulníku někam zmizeli, patrně byl vzadu, kam to měli blíž a kam kriminalisté nedohlédli, ještě jeden vchod.
Minutu snad nikdo nedýchal. Skoro všichni už byli venku a čekalo se na Grissoma. Pohledy a naděje se upíraly na tmavý obdélník vedoucí do podzemí. Nick ztratil trpělivost a chtěl vystartovat do neznámých útrob taky. Nestihl však udělat ani jediný krok a nemocniční vrtulník se odlepil od země, vznesl do výšky a zmenšoval se směrem do Vegas, dokud jim nezmizel úplně.
Odvážel ji? Je prázdný? Proč tak rychle? Co se děje?
Nevyslovené otázky visely ve vzduchu prosvětleném časnými slunečními paprsky.

Grissomova postava se octla na čerstvém pouštním vzduchu. Šel pomalu a přímo ke své dceři. Ti, co předtím v myšlenkách sklopili hlavy je teď zvedali a zvědavě se na něj dívali. On se nepodíval na nikoho z nich. Nikomu nic neřekl, nic nenaznačil. Došel k vrtulníku.
Heather stála v jeho dveřích, držela si u těla cípy deky a dívala se do jeho modrých očí. Nepotřebovali si nic říct. Věděli to. Poznali to jeden na druhém a už dávno předtím to vycítili poutem, co všechny tři spojovalo. Cítili, že jedna nit povoluje.
Catherine nikdy neviděla Grissoma brečet. Neprojevoval svoje city. Nikdy nebrečel. Teď viděla, jak mu po tváři stéká jedna jediná slza.
Heather pustila deku na podlahu. Opět nemusela nic říkat. Natáhla k němu ruce a on jí zvedl do náruče. Chvilku ho jen beze slov objímala. A plakala.
"Beruško, maminka …"
Zvedla hlavu z jeho ramene a podívala se mu do očí stejným pohledem, jako byl ten jeho.
"Maminka je anděl?"

...ale to nikdy netrvá věčně.

 


Komentáře

1 týnka týnka | Web | 19. června 2009 v 17:31 | Reagovat

eda Dano já normálně bulím..tohle nemělo chybičku..je to tak krásná a procítěná povídka...jejich pocity ta situace místo..to všechno je neuvěřitelně realisticky popsané jako by se mi celý ten krásný příběh odehrával před očima...a ta poslední věta kterou Heather pronesla..tohle je dokonalý!

2 Natalia Natalia | Web | 19. června 2009 v 18:19 | Reagovat

To je smutný.........fakt brečim.........

3 Cathy Cathy | E-mail | Web | 20. června 2009 v 8:00 | Reagovat

Je to smutné .... :( ale kráááásne .... !

4 [Lady]..Ł€NDUŁK@ [Lady]..Ł€NDUŁK@ | Web | 20. června 2009 v 10:02 | Reagovat

moc smutný....ale strašně krásně napsané povedlo se ti to,snad příští povídka bude mít lepší konec

5 Petra Petra | E-mail | Web | 20. června 2009 v 11:05 | Reagovat

no tohle... smekám klóbrc a zas mě pálí oči

6 IONEL IONEL | Web | 20. června 2009 v 14:20 | Reagovat

Celkem smutný x(

7 Elkaelka Elkaelka | E-mail | Web | 21. června 2009 v 12:37 | Reagovat

husté =o=o=o
krásná powídka

8 Cinka Cinka | Web | 22. června 2009 v 13:09 | Reagovat

Tedy, pálí mě v očích, ale nepřekvapuje mě, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Píšeš moc hezky.

9 Calleigh Calleigh | 16. března 2010 v 15:23 | Reagovat

Proč mě to nepřekvapuje? Bylo to dokonalé, jenom mi je líto Sáry. Mám ji ráda. Ale ta povídka....dokonalé.

10 Bella Black Bella Black | 18. června 2011 v 20:49 | Reagovat

Další krásná povídka. Moc se mi do Las Vegas povídek nechtělo, ale nelituju toho, že jsem si je přečetla.

Heather je roztomilá, jak přinesla domů toho brouka, celý tatínek :-D Sice Saře občas užížděly nervy, ale jinak ideální rodinka. Teda do té doby, než byla násilně roztržena. Pak už to tak veselé nebylo.
Vrahům a zločincům se nevyplácí podceňovat kriminálku, protože ti většinou najdou pachatele, ale někdy už je příliš pozdě...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama