Má další tvorba:
Rozsáhlý článek o viteálech
Devatenáctá část povídky Dračí píseň z Písně ledu a ohně
Nový blog, kam se postupně přesunu, ve výstavbě - tayloroviny


Nightmare names Orchid IV

29. ledna 2010 v 21:56 | Ann Taylor
Audiovizuální laboratoř potřebuje ještě posledních několik minut k rozluštění signálu, ale k tomu je potřeba spustit přenos. Znamená to nepochybně další příval bolesti do Yelinina těla a Horatiova srdce bez jistoty, že je zavede na správné místo a včas.
Předposlední kapitola mého brutálního výlevu, s kterým mi trochu pomáhala Jeannie.


Uběhlo dlouhých čtyřiadvacet hodin.
Audiovizuální laboratoř, nyní neustále plná lidí, pracovala na plné obrátky, ale stále chyběl nějaký krůček k dosažení touženého cíle.
Jeden celý den je strašně dlouhá doba a její stav se bez pochyby horší každou minutu. Navíc to ale také byl určený limit pro propuštění Noches z vězení.
A protože se tak samozřejmě nestalo, očekával Horatio kruté následky. Do poslední hodiny doufal, že se podaří signál a Yelinu vystopovat a už se nic víc nestane. Jenže i naděje může někdy umřít. Věděl, že teď už je úplně jedno jestli přenos zapne, nebo nechá ze strachu vypnutý, tak jako tak bude trpět.
Podle techniků už chybělo jen několik minut na získání polohy. Pár minut zaměřování na dekódovaný signál. K tomu ale bylo třeba přenos spustit.

Yelina, pořád přivázaná za ruce, dění kolem sebe téměř nevnímala. Ani ledová sprcha ji už efektně neprobrala. O plné vědomí se postarala až další pálivá bolest zhasínané cigarety na zádech. Neměla už sílu ani křičet.
"Dneska se nebudeme hlasově projevovat?" strčil do ní onen muž a natočil obličejem ke kameře.
Mlčela.
"Měla bys, ať ví, že zatím pořád žiješ!"
"Ne!"
"Ticho! Caine, neumíš moc poslouchat," díky měniči hlasu zněl naštvaný tón dost komicky.
"Říkala jsem to," namítla chabě Salasová.
"Ty už mlč!" vysoce podrážděný vykopl a vyrazil jí dech. Kdyby mohla, schoulí se nenadálou bolestí. Snad jí nezlomil žádné žebro. Jenže byla nucena mít už odkrvené ruce natažené nad hlavou.
Únosce pokračoval: "Za to, že nemáme nic z toho, co jsme chtěli, se můžeš dívat, jak pomalinku chcípá!" odvázal jí jednu ruku.

Horatio se vymrštil ze židle, ale ani si to neuvědomil. Chybělo posledních pár chvil do zaměření místa. Několik málo vteřin a můžou poslat zásahovku.
Ve všech rostlo napětí, studenti vyděšeně pracovali s třesoucíma se rukama, Cooper si nervozně okusoval nehty a Horatio bez pohnutí sledoval obrazovku.

Muž začal tou rukou kroutit, ignoroval nejdřív bolestivé usyknutí, potom pár vzlyků a nakonec tlumený křik. Ignoroval ji a soustředil se, dokud kost nezlomil. Její tělo už nedokázalo tolik vnímat a vůbec si uvědomovat, prostě jen tiše trpěla. Doufala, že teď už ji tu nechají umřít. Onen muž dokonce zmizel ze záběru a ač jí hlava třeštila, mírně se jí ulevilo. Třeba bude mít už klid. Pomalu na povoleném provaze klesala na kolena. Cítila, jak jí slábne tep a už nechtěla víc než umřít. Třeba už bude moct.
Omyl.
Vrátil se s něčím v ruce. To něco jí přiložil k boku a zapnul.
Ještě před chvíli byla ke všemu apatická, tělem jí v krátkých impulsem projížděla bolest, ale nebrala ji na vědomí. Elektrika ji ale znovu donutila křičet. Křičla jako snad ještě nikdy, jako by mučení nikdy nemělo skončit.
Poté jí ale vypětí ochromilo všechny svaly a upadla do bezvědomí. Propadla se do černočerné tmy kde už nevnímala vůbec nic. Vyčerpaná a naprosto zničená se pomalu dostávala k prahu smrti, která na ni čekala s otevřenou náručí.

Slova máme je přišla jako z čistého nebe.
Vyrazili okamžitě. Zásahovka, policie a poručík Caine, ve kterém sváděl boj strach s výčitkami. Kvůli němu byla unesena, kvůli němu trpěla a jen kvůli němu umírala. Připadal si, jako by její život vázal ten jeho, jako kdyby měl umřít, pokud by ona nepřežila.
Uvědomil si, že to není nový pocit. Od začátku potřeboval každodenní jistotu, že je v pořádku a hlavně co je Raymond mrtvý bere její bezpečí jako svou morální a citovou povinnost.
Zklamal v ní. Nezklamal jen v úkolu, který si pro sebe vytyčil, ale zklamal v něčem, co pro něj bylo skutečně důležité.
Jestli umře, tak … napadala ho spousta myšlenek. O doživotním pocitu viny, o nenahraditelné ztrátě, o naprosté změně všeho a o tom nejhorším zklamání, co může smrt přinést.
Musí ji zachránit. Stále ještě může být živá. Každou minutou se naděje zmenšovala, ale stále úplně nemizela.

Byli na místě.
Bez vyčkávání nebo jakéhokoli varování možných lidí uvnitř vyrazili vrata a začali nemalý prostor prohledávat.
Nic se odnikud neozývalo. Budova byla na první dojem naprosto prázdná. Ani stopa po dvou mužích, ani stopa po kameře a zatím ani stopa po Yelině.
Hledal místnost, kterou kamera snímala. Yelina umírala a oni dva zmizeli. Pochyboval, že by se obtěžovali někam ji přemisťovat. K naději, že tu stále je, se jeho srdce upínalo čím dál víc. Jestli tady nebude, byl si jistý koncem. Koncem naprosto všeho.
Jedna z posledních místností.
Opatrně vešel se zbraní před sebou.
Pak ji uviděl ležet v bezvědomí a téměř mrtvou na zemi.
 


Komentáře

1 Cathy Cathy | E-mail | Web | 30. ledna 2010 v 8:16 | Reagovat

Tak dúfam že pokračovanie bude skoro ... lebo ten koniec .... no ....

2 Natalia Natalia | Web | 30. ledna 2010 v 10:47 | Reagovat

Hezké,je mi líto Yeliny:)

3 Kathy Kathy | Web | 30. ledna 2010 v 16:41 | Reagovat

Teda já nemám slov.Tahle povídka mě naprosto pohltila.Už se moc těším na pokračování.Je to fakt dobře napsané

4 Patty Patty | Web | 30. ledna 2010 v 23:34 | Reagovat

Sakra, jak tohle děláš? Jak to můžeš popsat tak realisticky, že si to dokážu naprosto představit..chudina, upřímně ji lituju..ale musím uznat, že je to dooost dobrý :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama