Má další tvorba:
Dvacátá část fanpovídky Dračí píseň z Písně ledu a ohně
Recenze knihy Coldheart Canyon


>>Blog přestěhován z valné většiny za lepším, na tayloroviny.blogspot.com<<


Stíny mrakodrapů XVI

7. listopadu 2010 v 14:31 | Ann Taylor
Dost neakční díl, nese možná známky toho, že není úplně podle mých představ, ale pro další děj je nutný. Už se pomalu chýlíme ke konci.
Mac se rozhodl nepromarnit už žádnou šanci, jakou dostane, a tak požádal Lizbeth o pomoc s plánovaným překvapením pro Abby.


Mac čekal na smluveném místě na Lizbeth.
Trochu nervozně přecházel sem tam a neustále zvažoval, jestli dělá skutečně dobře.
Když Adell zemřela, přišlo mu to nefér, stejně, jako všem ostatním. Ale taky si uvědomil, že příště se to může stát komukoli a kdykoli, a že může přijít den, kdy ztratí dalšího člověka, na kterém mu záleží.
A nemusí to být jen smrt, která mu ho vezme.

"Lizbeth, konečně, už jsem se bál, že nepřijdeš," zahlédl ji vycházet z poza rohu jedné z budov a zamířil jí naproti.
"Blázníš? Jenom jsi řekl, co chceš udělat, a hned jsem vyrazila. Tohle si přece nemůžu nechat ujít," usmála se na něj.
"Tak … díky, že mi pomůžeš."
"Vůbec není za co, udělám to ráda. Jenom … jsi si jistý, že to chceš udělat? A co Abby?"
"Nic neví. Pro jistotu. Nevím, jak bude reagovat a snad je takhle menší šance, že odmítne," pokrčil odevzdaně rameny.
"Takže jí nic neřekneš až do poslední chvíle?" ujišťovala se trochu udiveně.
"No … v tom hlavně bych potřeboval tvou pomoc. Nějak ji … dostat vhodně na místo."
"A už víš kdy?"
"Ještě není skoro nic. Liz, když jsem tohle dělal prvně, bylo to úplně o něčem jiném. Netušil jsem, jak to skončí, neměl jsem strach a nebylo to po tak šílených událostech."
"Dobře, tak klid, všechno zvládnem. A musíš věřit i tomu, že ona neodmítne."
"Fajn, tak … jdem?"
"Rozkaz," zasmála se a zamířila spolu s ním do jednoho z nevelkých obchodů v ulici.

Tam se jich ihned ujal usměvavý a na první pohled vlezlý prodavač.
"A, budete si přát něco speciálního, nebo se rozhlédnete po naší nabídce? Dárek k narozeninám, k výročí, či snad jiná příležitost?" mámil z nich se stále stejným podlézavým úsměvem.
"Mohl byste nám ukázat nějaké snubní prsteny?" zeptala se Liz.
"Hned jsem si to myslel," hrál potěšené překvapení prodavač. "Určitě tu mám něco, co bude vaší ručce slušet. A samozřejmě bude vyhovovat i pánovi," další úslužný, ale ve výsledku až úlisný, úsměv.
"Tak nám to něco ukažte." opětovala mu Liz strojeně. Prodavač okamžitě dobře nacvičeným pohybem vytáhl několik kazet s prsteny, zakroužil nad nimi rukama, jako by představoval nějakou divotvornou věc, vzhlédl a znovu ukázal zářivě bílé zuby.

Mac postával vedle Liz, díval se na pult a ať na prsteny hleděl jak dlouho chtěl, všechny mu připadaly prostě stejné. Zato Liz každou chvilku vyndala jiný, prohlédla si ho, zandala a opět sáhla po dalším. Asi po deset minutách porovnávala už jen dva.
"Co myslíš?" otočila se na Maca, který trochu překvapeně zamrkal. On myslel vlastně jen na to, jak odsud nejrychleji vypadnout. Přišlo mu, že prodavač i ostatní zákazníci, kteří zaslechli jaké prsteny chtějí, divně koukají a přeměřují si ho, jako nějaké exotické zvíře.
"No … oba jsou … vypadají dobře."
"Ale který myslíš, že se bude líbit víc?" naléhala na něj znovu.
"Já nevím, možná … možná tenhle," ukázal na jeden.
"Jo, asi jo," přikývla Liz, "nemá ráda příliš nápadné ozdoby," vrátila druhý prsten a vybraný položila na pult spolu s jeho bratříčkem v pánském provedení. Mac si oddechl, že si tipl správně. Podobné nákupy opravdu nejsou jeho parketa.
"Máte vybráno?" přitočil se k nim prodavač, jakmile zaslechl cinknutí prstenu o skleněný pult.
"Ano, tyhle se hodí nejlépe."
"Opravdu krásné kousky, skvělá volba," přizvukoval ihned. "Sedí akorát? Oběma?"
"Bez problémů," odpověděla Liz, protože Macovi byl a u nastávající tohle ověřit nemůžou. Ostatně pokud sedět nebude, nechá se později upravit.
"Výborně, jakou si budete přát krabičku?"

Díky Lizbeth zařídili postupně během pár dnů i zbytek potřebných věcí a nadešel očekávaný den. Liz dlouho marně přemýšlela, jak svou kamarádku dostat na místo, aniž by cokoli prozradila. Nic ji nenapadalo, ale pak se dověděla, že Macovi jde za svědka Don Flack. V tu chvíli musela přemáhat slabost. Bojoval v ní vztek se studem. Nedokázala mu odpustit, co jí a Adell provedl, ale také jí bylo neuvěřitelně trapně pokaždé, když si vzpomněla na svá divadla, která mu předváděla pod vlivem drog. Od pohřbu Adell s ním pořádně nemluvila, asi by to ani nedokázala, ale nikdo to nevěděl. Nikdo nevěděl, že mezi nimi panuje napětí a chovají se k sobě víceméně jako cizí. Že se nevídají. Že pohřeb, který je opět na krátkou chvíli zase spojil, byl poslední příležitostí, kdy si pohlédli do očí. A teď toho mohla využít. Nebylo pro ní lehké použít tuhle lež, protože už jen představu, kterou musela přednést, nehodlalo její nevyléčené srdce skousnout. Ale byl to nejlepší nápad, jaký dostala.

"Ahoj Abby," ozvala se, jakmile jsem přijala hovor. Byla jsem doma. Odložila jsem i přípravu dalšího případu, protože jsem zkrátka potřebovala chvíli oddechu. Mac byl nejspíš v práci, jako téměř každý den. Ale já to chápala, byli jsme na tom skoro stejně.
"Ahoj, copak že najednou voláš?" poslední dobou byla Lizbeth dost uzavřená. Alespoň mně se to tak jevilo.
"No, mám na tebe prosbu. Kterou nesmíš odmítnout, jinak budu vážně v rejži."
"Jejda, o co jde? Snad jsi nic neprovedla?!" zděsila jsem se okamžitě.
"Nee, nešil. Jenom se … dneska odpoledne se vdávám a potřebuju, abys mi šla za svědka," vysypala ze sebe rychle, co ji napadlo.
Chvíli bylo v telefonu ticho.
"Abby?"
"Je ráno, to mám do kolika čas sehnat si něco na sebe a učesat se?"
"No máš …" chvilku počítala, "jelikož je skoro 9 ráno, máš 6 hodin. Je to ve tři. Ale Abby prosím, prosííííím …"
"Já tě zabiju, tos mi to nemohla říct dřív? A koho si bereš? Nevšimla jsem si, že bys od doby, co vám to s Donem nevyšlo, někoho měla."
"Víš to je to. Nikoho krom něj opravdu ne."
"Takže ty si bereš Dona? Wow … dobře, fajn. Ale končím, protože teď musím ihned vyrazit najít něco na sebe! Nemáš žádný konkrétní požadavky doufám," veškeré poznámky na adresu jejich vztahu okamžitě spolknuty. Pro jistotu.
"Ne. Já vím, že se postaráš o to, aby ti to tam slušelo," zasmála se.
Já zavěsila a kdybych měla čas, asi bych přemýšlela, jak je možné, že si bere někoho, koho tak nenáviděla.

Nakonec jsem se ale chvilku před třetí dostavila na určené místo. Na chodbě před oddávací místností stála Liz. Na sobě měla celkem jednoduché krátké světle růžové šaty a v ruce obrovskou kytici.
"Už jsem se bála, že nedorazíš," usmála se na mě, když jsem došla až k ní. "Teda ale vážně ti to sluší."
Já měla šaty těsně pod kolena s volnější rozevlátou sukní, která sahala až k většímu pásku v horní části. Místo ramínek se zavazovaly kolem krku a působily tak, jak měly - nepřezdobeně, nesvázaně formálně a s lehkým béžovým nádechem i letně, což bylo naprosto v souladu se žhnoucím sluncem, které v těchto dnech trápilo celý New York.
"To bych ti přece neudělala. Don je uvnitř?"
"Jo, i s Macem. Měly bychom jít taky. Joo, na," podala mi kytici a chtěla vykročit.
"Počkej …" řekla jsem pomalu. Tohle gesto bylo podezřelé, ale přesto mi ještě nechtělo nic dojít.
"Co?"
"Kytku má mít přece nevěsta."
"No právě," zářivě se usmála, "proto ti ji dávám."

Chvilku jsem se usmívala taky, ale poté výraz zmrzl. "Já? Jako že ty si Dona nebereš?"
"Ne, jdu ti za svědka. Mac tě chtěl překvapit."
"Liz to je šílený, já se přece … to nejde! Já a svatba a s Macem a … ne, to je šílený."
Vždy, i když jsem se nikomu nesvěřila, jsem spokojeně žila s myšlenkou, že se nevdám. Já byla naprosto proti svatbám, podle mého názoru je to jedna velká zbytečnost. A teď se tu snažili celé mé přesvědčení podkopat.
"Ale to víš, že jde. Tak neblázni, otevři ty dveře a pojď."
"Ne, nemůžu je otevřít, já se prostě nemůžu jen tak vdát!"
"Abby, to víš že je můžeš otevřít. Za nimi totiž stojí muž tvého života, co tě tolik miluje a bojí se, že tě ztratí, tak si tě chce vzít."
"Ale já … já se nechtěla vdávat …" namítla jsem trochu chabě.
"Jo, jenže si přece nenecháš ujít někoho, kdo je konečně normální, kdo je charismatický, s kterým žiješ a žít chceš, kdo tě podle všeho doopravdy miluje a ke komu cítíš to samé. Cítíš, ne?"

Přikývla jsem. Tohle všechno byla pravda. Taky jsem ho nechtěla ztratit po všech nevydařených etapách, ale bylo to příliš vážné rozhodnutí.
"Tak už jdi. Abby, víš co se stalo Adell a může se to stát komukoli a kdykoli. Kdykoli může být konec a ty potom zjistíš, co všechno jsi mohla udělat a neudělala. A bude tě mrzet, že už ani neuděláš. Jestli ho miluješ, tak ho nezklameš. A nezklameš ani sebe."
Samozřejmě. Nemohla jsem ho zklamat. Udělala jsem už několik zásadních rozhodnutí, kterými jsem pomalu vymazávala starý život se všemi starými názory a tohle může být další. Čím déle jsem před těmi dveřmi stála, tím více jsem chtěla, aby byl Mac šťastný a tím více se vzdalovala možnost, že prostě odejdu.
Liz mě ještě jednou netrpělivě postrčila a já konečně otevřela a bez dalšího váhání stanula před oddávajícím Macovi po boku.


 


Komentáře

1 Natalia Natalia | Web | 7. listopadu 2010 v 15:02 | Reagovat

Hezký:D
Tákový tlošku..neákční,ále hezký:D

2 Kathy Kathy | Web | 7. listopadu 2010 v 22:39 | Reagovat

Pěkný.Úplně to před sebou vidím. Teď jen aby se nestalo něco extra neočekávaného...No a nejlepší by bylo, kdyby ta slavnostní nálada dala Liz a Dona zase dohromady.

3 Calleigh Calleigh | 8. listopadu 2010 v 16:19 | Reagovat

Hezký!
Romantika se sice tolik v kriminálkách nevidí, aale bylo to hezké :D

4 taylorova99 taylorova99 | Web | 28. prosince 2010 v 22:33 | Reagovat

Dúfam, že táto kapitola nebola ticho pred búrkou, ale to za o chvíľku dozviem:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama