Má další tvorba:
Dvacátá část fanpovídky Dračí píseň z Písně ledu a ohně
Recenze knihy Coldheart Canyon


>>Blog přestěhován z valné většiny za lepším, na tayloroviny.blogspot.com<<


Stíny mrakodrapů XVII

20. listopadu 2010 v 8:35 | Ann Taylor
Do úplného konce zbývají už maximálně dvě kapitoly. Ano, myslím, že to natáhnu na dvě. A potom si můžeme oddechnout, že tahle natahovaná sága konečně skončila.
Upozornění: Já vím, že u soudu se postupuje jinak, alespoň tady u nás, ale pro účely povídky jsem potřebovala zařídit si i podle sebe, protože tento soud je naprosto zásadní pro veškerý zbylý děj.


Po svatbě jsme byli deset dní v Kanadě. Nepatřili jsme k lidem, co vyrazí za teplem a k moři. Ani jeden jsme nechtěli, aby nám moře připomínalo, od čeho jsme museli v minulosti utéct. Všechno začalo znovu, s čistým štítem, a já si myslela, že teď už se nic nepokazí. Myslela jsem si to v životě několikrát a nikdy se mé očekávání nenaplnilo. Proto jsem doufala, že teď už skutečně ano. Díky Macovi.
Když jsme se vrátili, oba jsme opět nastoupili do práce. Mac ke svým místem činů a já zločincům, kteří na nich byli dřív, než on.
Vlastně na mě hned čekal nový případ. Jedna žena si mě chtěla najmout. Už od pohledu to vypadalo na těžkou kauzu s nejistým výsledkem, ale přesto jsem se rozhodla do ní jít. A pomoct té ženě, která se chtěla domoci spravedlnosti.

Byla znásilněna a nenašly se žádné důkazy, které by ukázaly na viníka. Jenže ona si byla jistá tím, kdo to je a zažalovala ho. Proti soudci a porotě tedy stálo slovo versus slovo a záleželo jen na nich, jestli se spravedlnost projeví, nebo na základě nedostatku důkazů zůstane mlčet.
Ostatní se tohoto případu ujmout nechtěli. Nikdo si nemohl být jistý, jestli se skutečně stal, nebo je to jen chytrý tah od oné ženy, aby se zbavila nepohodlného muže. Když jsem s ní ale mluvila, poznala jsem, že nic hrát nemůže. Že je všechno pravda, a že jí musím pomoct, protože ona chce, aby byl potrestán. Má víc odvahy, než jsem měla já. Možná to prohrajeme. Možná ne. Ale budeme se snažit. Uděláme víc, než se kdy zmohli moji rodiče. Dostaneme toho bídáka za mříže.

S takovým přesvědčením jsem vcházela do soudní síně. Usadila jsem se na své místo vedle Bethany, která vypadal už tak dost zničená. Snažila jsem se ji uklidnit, protože bude muset vydržet ještě víc, bude muset vypovídat a čelit muži, kterého označila jako násilníka.
Toho přivedli chvíli po našem příchodu. Byl zadržen, ale policie by ho propustila, kdyby se Bethany nerozhodla pro žalobu. Nikdo zkrátka nemohl dokázat, že to udělal.
Já si před sebou rovnala poznámky, kterými jsem chtěla přesvědčit porotu o upřímnosti Bethany a kterými jsem se chtěla pokusit rozdrtit obranu žalovaného.
Usadil se na vedlejší lavici a já k němu střelila pohledem, abych zjistila, s jakým typem mám tu čest. Hned jsem hlavu zase otočila zpátky, protože vešla soudkyně. Najednou mi ale zatrnulo a já se na něj podívala znovu.

Byla to spousta let. Spousta nových tváří a spousta událostí. Ale tohle jsem z paměti nevymazala nikdy. Ty oči, i když nyní za vějířem vrásek. Ty arogantní rty v povýšeném úsměšku, i když teď o něco bledší a pevně zavřené místo toho, aby z nich splývala slova, která mi zněla v uších dodnes.
Musela jsem ztratit všechnu barvu, protože Bethany mě znepokojeně tahala za rukáv. Já ale nemohla odtrhnout pohled od někoho, kdo klidně seděl na lavici, očividně jistý svým úspěchem a s absolutním pohrdáním se díval na mě. Potom se usmál. Nebyl to ale úsměv, který by vyjadřoval potěšení. Tenhle vyjadřoval nadřazenost a výsměch. Opovrhoval mnou, byla jsem pro něj něco méněcenného, byla jsem jeho oběť. A nikdo už s tím nemohl nic dělat. On se mi smál do očí a já mohla jen sedět a mlčet. A dívat se na něj, jak očekává triumf.

V hlavě se mi obrovskou rychlostí přehrál celý film, kde byla tahle karikatura člověka hlavní postavou, a mně se z něj udělalo zle. Stále se mi v mysli točily jeho ruce, které mi zabránily v útěku, jeho oči, přímo zářící touhou po násilí za mými víčky létaly sem a tam, tak rychle, abych je nemohla odehnat. Měla jsem pocit, že omdlím. Že tady přede všemi začnu hystericky křičet nebo uteču. Nestalo se ale ani jedno. Ani jsem se nehnula.
"Paní zástupkyně?" prodralo se mi do vědomí skrze všechny myšlenky. Vzhlédla jsem. Soudkyně mi dávala slovo, ale dlouho nikdo neodpovídal.
"Ano, jistě," zapřela jsem se o stůl přede mnou a chtěla vstát. Ale byla jsem tak roztřesená, že mě nohy neunesly.
"Paní zástupkyně, můžete zahájit proces přednesením obžaloby?"
Upíraly se na mě všechny oči v sále, ale já cítila jen ty jediné.
"O-omlouvám se," konečně jsem se zvedla a začala mluvit. O dost slabším hlasem, než obvykle. Všechna kuráž a odhodlání ze mě spadla. Odříkala jsem, co jsem měla a vyzvala obžalovaného, aby vypovídal. Jeho právník byl připraven znevážit každou mou otázku, ale nebylo třeba. Jakmile usedl, nedostala jsem ze sebe už ani slovo. Nesnesla jsem jeho pohled.
Dlouhé mlčení všechny znepokojovalo.
"Paní zástupkyně, jste schopna pokračovat v procesu?" zeptala se opět soudkyně, zřejmě rozladěná mou neschopností.
"Paní doktorko, nepředvolala jste doufám mého klienta jen proto, abychom si mohli prohlédnout?" zaútočil i obhájce.
"Možná byste jen neměla zastupovat podobné případy, které nejste schopna zvládnout?" pronesl do davu.
On to ví, napadlo mě okamžitě. Ten chlap je natolik samolibý parchant, že klidně oznámil svému právníkovi, co mi kdysi udělal. A oba předem věděli, že se jim nepostavím, proto si byl tolik jistý výhrou.
"Tak jste schopna pokračovat?" vyštěkla ostře netrpělivá soudkyně.
"Ne. Omlouvám se. Já … potřebuji na vzduch."
"Znásilnění opravdu nebude vaše parketa," uchechtl se jeho obhájce spíš pro sebe, ale já ho slyšela. A po těchto slovech jsem vyběhla ze soudní síně na chodbu. Opřela jsem se čelem o zeď, ale chviličku po mně se začali ze síně hrnout i ostatní. Soud byl odročen o dva dny.
Neměla jsem dokonce ani odvahu přiznat Bethany pravdu, takže jsem se všem vymluvila na zdravotní problémy a co nejrychleji zmizela domů.

Doma jsem udělala jedinou racionální věc. Zavolala jsem Liz. Ale dřív, než mi stačila navrhnout, že přijede, zavěsila jsem, lehla na gauč, stočila se do klubíčka a snažila se uklidnit dech i myšlenky neustále vířící a narážející do kamene zasazeného do nové přítomnosti. Do posměchem zkroucené tváře muže, o němž jsem byla tolik let přesvědčena, že je z mého života navždy pryč.
Venku někdo vypustil hlasité rachejtle. Nebo snad vystřelil. Já sebou škubla jako by mě polili ledovou vodou. Pak zase nastalo ticho. Až strašidelné. Proti mé vůli jsem si totiž stále představovala, že vejde. Se stejným vítězným výrazem jako u soudu. A pak …
Dveře se otevřely. Téměř jsem vyjekla úlekem, ale ten, kdo vešel, mi nechtěl ublížit.
"Abby je ti něco?" všiml si mé postavy krčící se na sedačce. Zněl hodně starostlivě. Ale já se nechtěla svěřovat.
"Ne."
"Určitě?" Mac tomu nechtěl uvěřit.
"Ano."
"Jsi úplně bílá," sedl si vedle mě. "A třeseš se …" chtěl mě chytit za ruku a druhou mi dát na čelo, aby zjistil, jestli nejsem nemocná. Ale já se vyškubla a odtáhla se.
"Abby co je ti?"
"Nic," trvala jsem na svém trochu uzoufaným hlasem.
"Nechceš si jít alespoň lehnout do postele?"
"To je dobrý," A to byla poslední slova, co ode mě ten den slyšel. Nemohla jsem s ním mluvit, protože jsem se bála, že se neudržím. Že před ním budu brečet a všechno řeknu. A já nechtěla, aby se někdo další díval skrz prsty, nebo ještě hůř, litoval. Tím méně můj vlastní manžel. Stavila se i Lizbeth, ale i když ona na rozdíl od Maca věděla, oč jde, nedokázala se mnou hnout. Neodpovídala jsem jí a poslala ji pryč.

Další den to nebylo o nic lepší.
A ani následující ráno. Snažila jsem se, aby měl co nejméně příležitostí se ptát. Na dlouho jsem se zamkla v koupelně a doufala, že zatím odejde do práce. Jenže tam pořád byl. A já se musela začít připravovat na novou konfrontaci.
Vyšla jsem z koupelny. Čekal přede dveřmi a já se upřímně lekla. Teď, když jsem za každým rohem znovu viděla "jeho", dokázalo mě vyděsit cokoli.
"Tak povídej, co se stalo?"
"Nic se nestalo, Macu."
Ale nedal se odbýt. "Nic? Ráno jsi byla v pořádku, usměvavá, spokojená, šla jsi do práce, mělas soud. A když ses vrátila … je z tebe uzlíček nervů v depresi. Něčeho se bojíš. Tak co je, Abby, víš, že mně to můžeš říct. Lásko mluv."
"O nic nejde."
"Ale-"
"Musím se připravit," vysmekla jsem se a zamkla se pro změnu v ložnici, kde jsem už dva dny nebyla. Spala jsem na gauči. Maca jsem milovala a necítila jsem vůči němu žádnou zášť, ale nedokázala jsem s ním být v jedné posteli.
Jeho obavy jsem ale vůbec nezaplašila, právě naopak. Potřeboval zjistit, co se stalo. O jaký případ šlo. Co mě tak změnilo.
Věděl, že jsem měla soud. A snadno si zjistil, že byl odročen na dnešek, takže když jsem s Bethany, stále bílá jako stěna, vcházela podruhé do soudní síně, seděl tam taky. V jedné ze zadních řad, ale přesto jsem si ho okamžitě všimla. A nebyl jediný. Přišla i Lizbeth.


 


Komentáře

1 Kathy Kathy | Web | 20. listopadu 2010 v 10:08 | Reagovat

Tak to musí být pro Abby dost náročné znovu stát prti někomu, kdo jí převrátil život naruby...Jak tohle může dopadnout...

2 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 20. listopadu 2010 v 10:20 | Reagovat

[1]: Myslím, že už se mnou máte dostatek zkušeností na to, aby se dalo odhadnout, co se může stát.

3 Calleigh Calleigh | 20. listopadu 2010 v 10:27 | Reagovat

Tak teď mě ta povídka začala skutečně zajímat. Tak honem další díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama