Má další tvorba:
Článek o kletbě cruciatus
Druhá část povídky Jsem to, co jsem ze Strážců galaxie a Agentů SHIELDu
Rozsáhlý článek o viteálech


Všechno se kazí VIII

3. července 2011 v 8:39 | Ann Taylor
V následujícím díle se stane jedna událost mimo zdi kriminálky a mimo vyšetřování. Z počátku si můžete myslet, že Timovi konečně něco vyjde, když se odhodlá, ale nic není tak snadné. A rozhodně ne pod nadvládou žárlivosti v davu přihlížejících.


Marcusovo auto ale k nalezení nebylo. Tim neustále procházel dokola a dokola všechny pásky od desáté hodiny do půlnoci, ale jeho auto nezahlédl. Nechtěl si připustit, že by tudy neprojelo. Že by na těch kamerách nebylo vůbec nic zajímavého, krom jednoho opilce, který se vpotácel do záběru a zneuctil pouliční lampu.

"Běž domů, Speede," Eric už div neklimbal. Dávno by tu, stejně jako Calleigh a Natalia, už nebyl, ale chtěl kamarádovi pomoct dodělat dnešní práci.
"Ještě to není hotový."
"Zíráš na to aspoň po desátý. Nic novýho nevykoukáš!"
"Třeba jsme to jeho auto doteď fakt přehlíželi," bránil svou až fanatickou snahu Tim.
"Tak hele, Jeanette je z toho venku, doma u Doylové se nic nenašlo a my se snažíme donutit soudce, aby podepsal povolení i na Blairův byt. To-je-vše. Dneska už nic víc neuděláš. A navíc já jsem strašně urvanej a nehodlám tě tu nechat u toho samotnýho. Zblbneš z toho. Pojď domů."

Nakonec se nechal umluvit. Dobře věděl, že nic nenajde, ale aspoň marné pokusy mu dodávaly dobrý pocit, že něco dělá. A nenechává vraha dál na svobodě.
Tedy na svobodě, jestli byl vrahem Marcus Blair, stále ještě zůstával zatčený. Na osmačtyřicet hodin měli právo držet ho pod zámkem a vyslýchat. Zatím ale bez výsledku.
Jestli to bude zítra jinak, to nedokázal odhadnout. A přesně, jak říkal Eric, měl by to zatím nechat být.

Domů se mu ale taky nechtělo. Nasedl na svou motorku a jen tak bezcílně se rozjel. Kličkoval mezi auty na hlavním tahu, projížděl bez zájmu ulicemi, kde jiní, spokojení lidé obcházeli bary a kluby, ti méně spokojení z nich takřka vylétávali po vlastní ose a ostatní prostě jen šli za svým cílem. On je míjel jednoho po druhém. Postaršího plešatého muže, do něhož se zavěsila nějaká blonďatá dvacítka, podnapilého mladíka, který se motal kolem silnice, čtyřicetiletou korpulentní dámu, která přecenila vlastní tělo a nasoukala se do minišatů, mladou blondýnku v černé košili s uzlem, která právě otevřela dveře jednoho neonem anoncovaného podniku …
Moment! Prudce přibrzdil.
Určitě se nemýlil. Tu blondýnku poznává. Určitě je to ona. Vlasy, její chůze, nohy, pozadí … ne, je to ona.
Neváhal. Vlastně nad sebou vůbec nepřemýšlel. Nedaleko zaparkoval a šel za ní. Matně tušil, že by to neměl dělat, ale nedokázal si pomoct. Něco ho za ní táhlo.

Vešel zrovna, když si Jeanette sedla na uvolněnou židli u baru a objednala něco k pití. Vypadala na první pohled unuděně, ale spíš byla zklamaná svou chybou a nemožností teď cokoli udělat.
Tim si vyhlédl místo dostatečně daleko, aby si ho nevšimla a zároveň ne tak daleko, aby neviděl, co se kolem ní děje.
Mohl ji pozorovat jen zezadu, ale přesto k ní jeho oči neustále ujížděly.
Jeanette neměla tušení, že uvnitř ještě někoho zná. Jednoduše pila. Před ní přistávala sklenička za skleničkou, občas prohodila pár slov s barmanem a nebo s mužem, který seděl vedle ní.
Když se trochu natočila, zdálo se Timovi, že je tím mužem znechucená. Jak rád by se teď zvedl a přisedl k ní sám, jak rád by se s ní bavil on. Ale nejspíš by z něj také byla pouze znechucená. Od jejich poslední nemalé hádky s ní nemluvil a dost pochyboval, že na ni už zapomněla. A při tom on se nechtěl hádat. On jí chtěl pomáhat, on ji zbavil podezření, on se jí tu teď z nějakého zvláštního popudu rozhodl chránit před opíjením, on tu seděl a užíral se. Ale ona určitě o nic z toho nemá zájem.
Stejně je to jen jeho bláhová představa, že jí tu uhlídá, vždyť není schopný se zvednout a jít k ní, není schopný říct, aby nepila, není schopný ničeho jiného, než tu sedět, upíjet svůj nealko koktejl a tajně ji špehovat.

"Nech mě," asi po hodině, kdy takhle seděli a z druhé strany se u ní vystřídalo už několik lidí, ze sebe setřásla mužskou ruku. Neznámý po její levicii, který ji slovně notnou chvíli otravoval, se nedal odbýt. Znovu jí vzal kolem ramen, nahnul se blíž a něco jí šeptal.
Jeanette ho odstrčila. Barman k němu zamračeně prohodil pár slov a muž na něj rozladěně mávl. Ale znovu se k Jeanette začal naklánět a rukama jí bránil odtáhnout se.
"Dej mi pokoj!" zavrčela a chtěla se vymanit.
Jenže se za ní objevil někdo další.

"Řekla, ať jí necháš. Neumíš poslouchat?" Tim se na to nevydržel dívat, i když zatím ještě o nic nešlo.
Jeanette překvapeně zvedla hlavu, ale než stačila cokoli říct, ozvala se odpověď onoho neznámého.
"Asi ne. Co se do toho motáš? Padej si po svých, dokud máš po jakých," řekl to se samolibým úsměvem a znovu se naklonil k odporující Jeanette. Chytil jí kolem pasu. Byl si naprosto jistý, že tohohle otrapy se dokáže hravě zbavit. Ale přepočítal se.
"Nešahej na ní!" Tim do něj prudce strčil. Tak tak, že Jeanette nespadla ze židle.
Muž ale konečně vzal protivníka řádně na vědomí a postavil se. "Tebe se nikdo na nic neptal. Vodpal!" výhružně se na Tima zatvářil a stoupl si těsně k němu. Myslel, že ho zastraší.
"Ne, ty vodpal. A co nejdál od ní."
"Nebo co? Je to snad tvoje holka? Ohoho, nenech se vysmát, takovej jako ty by na ní neměl."
Jeanette, barman ani nikdo z přihlížejících by nedokázali říct, co přesně se v následujících vteřinách stalo. Jisté bylo jen to, že několik lidí rychle uskočilo, vzduchem prosvištěl pohyb pěstí a pošklebující se frajírek ležel na zemi.
"TIME!" Jeanette rozčíleně řvala na svého kolegu, ale ten si jí nevšímal. Jeho protivník se totiž rychle zvedl a začal mu oplácet příkoří, které pro něj prvotní porážka znamenala. Bylo mu celkem jedno, kam Speedla zasáhne, hlavně, aby zasáhl. Do břicha, do obličeje, zkroutit mu ruce až je zláme. Ale detektiv Speedle se uměl prát neméně a se stejnou vervou posílenou vztekem kvůli detektivovi Croftové rány vracel.
Než barman zavolal ochranku a než ty dva odtrhla, zvládl mu rozbít nos a pohmoždit ruku. Na oplátku ale schytal natržený ret a několik bolestivých úderů do břicha.

"Co sakra děláš! CO TO TU KRUCI VYVÁDÍŠ!" Jeanette měla co dělat, aby se do něj nepustila taky. Pak si ale všimla, ve světle venkovní lampy, kde ho vyhazovači milostivě nechali stát, jak je zřízený.
"Ty ses zbláznil? Vezmu tě to ošetřit a ty mi vysvětlíš, pr-TIME?"
Vůbec ji neposlouchal. Stačil jeden pohled do jejích nechápavých očí a došlo mu, že tady vůbec neměl být. Nenechal ji ani domluvit, otočil se a pospíchal pryč.
"Tak Time! Slyšíš mě?"
Slyšel. Ale nemohl s ní teď promluvit ani slovo. Chtěl jí chránit před tím mužem, nejspíš to trochu přehnal, ale dočkal by se … čeho. Zase další hádky? Jejího křiku? Určitě. A to nepotřeboval. Proč se jen všechno musí tak kazit?
 


Komentáře

1 Jeanette Jeanette | Web | 3. července 2011 v 12:28 | Reagovat

Těm dvěma zkrátka osud nepřeje. Přeju jim, ať ho co nejdřív překonají... Ach jo, chudáček Tim :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama