Má další tvorba:
Rozsáhlý článek o viteálech
Devatenáctá část povídky Dračí píseň z Písně ledu a ohně
Nový blog, kam se postupně přesunu, ve výstavbě - tayloroviny


Dawn French - Tak trochu úžasní

16. února 2013 v 15:41 | Ann Taylor |  Knižní recenze
Originální název: A Tiny Bit Marvellous
Rok vydání: 2010
Rok vydání v ČR: 2012

Znáte Harryho Pottera? A znáte Buclatou dámu? Dawn French ji hrála ve třetím díle. No a třeba krom toho napsala tuto knihu, jako svůj románový debut.
Vyšla v roce 2010 a ihned se prý stala britským bestsellerem v humoru.


To, že byla úspěšná, beru. A nedivím se tomu. Ale bestseller? Ačkoli je nutné si uvědomit, že knihy mohou číst úplně všichni a ne všichni si asi potrpí na složitější zpracování a komplikovaný děj. Tato kniha totiž ani jedno nenabízí. Děj je naprosto jednoduchý, odehrává se během několika málo dnů a prakticky vůbec nic se v něm nepřihodí.

Kniha začíná i končí ve stejných letech, jako vyšla, takže pro mě jako čtenářku starších autorů, Kinga a fantasy je trochu nezvyk potýkat se s použitím běžných věcí jako internet, facebook, slovník mládeže roku 2010, naprosto otevření dandy gayové a nechutně nadsazené sebevědomí britské mládeže. Jestli je tohle reprezentativní vzorek toho, jak se lidé na prahu dospělosti za našimi hranicemi na západ chovají, tak to potěš, a já jen doufám, že u nás k tomuhle ještě nedochází.
Ale nebudu předbíhat a mé dojmy až potom. Nejprve krátce k ději.

Kniha je rozdělena do několika krátkých kapitol a každá z nich je psaná z pohledu jednoho z členů rodiny. Tedy osmnáctileté Dory, která má neskutečně nízké sebevědomí, ačkoli je hezká, připadá si tuctově ošklivá, sprostě a hlasitě nadává svým rodičům a především své matce, kašle na školu, jediné, co ji zajímá, je facebooku a své naprosto zbytečné a banální starosti staví nad existenci vesmíru, šestnáctiletého Petera, který věří, že je duševně spřízněn s Oscarem Wildem a nechá si proto říkat Oskare, který je gay posedlý módou a vybranými způsoby předminulého století a dává to ostentativně najevo, Mo, padesátileté matky obou dětí, která je sice dětskou psycholožkou, ale ačkoli si myslí, že naprosto přesně ví, jak s dospívajícími jednat, obě děti se jí hrubě vymykají z rukou a ona je s nimi v podstatě úplně vedle, stejně jako s celým svým životem, a jedna kapitola je i z pohledu jejího manžela, který je spíše pasivní, klidný, ale svou rodinu opravdu miluje.

Hlavní čtveřici ještě doplňuje bábinka Pamela, výborná kuchařka a ještě lepší poradkyně, Lottie, nejlepší kamarádka Dory, Luke Wilson, přítel Petera, a Noel, mladý praktikant, který nastoupí k Mo do poradny.

Vylíčit, co tito všichni na stránkách knihy prožívají, není vůbec těžké. Dora končí školu, čeká na své osmnácté narozeniny, plánuje oslavu, potýká se svými komplexy, snaží se prorazit v X-factoru, protože touží být zpěvačkou, prožívá si rozchod a hádku s nejlepší kamarádkou a všem okolo neustále nadává hůř než dlaždič.
Oskar/Peter oproti tomu hledá opravdového přítele, do kterého by se zamiloval, a který by měl stejně vytříbený vkus, jako on sám, a když zjistí, že mladý praktikant Noel není gay, zaměří se na Wilsona. Samozřejmě k tomu řeší i neskutečně mizernou nabídku dobrého oblečení a neustále nevyhovující mravy všech okolo.
A nakonec Mo, která svým dětem už dávno přestala rozumět, která se děsí svého věku a svého vzezření, a náhle zahoří pomatenou láskou k mladému Noelovi, která se však ukáže naprosto marnou, protože Noel má od začátku jiný zvrácenější plán. Zároveň se snaží najít způsob, jak vycházet s Dorou a jak ji správně nasměrovat v jejím tápání.

O tomhle ta kniha je. Často se události protínají, často se v jednotlivých kapitolách popisuje stejná situace, akorát očima někoho jiného. Jen někdy zabrousíme pohledem jedné z postavy i mimo související zážitky. Ale neruší to, nijak to nepřesekává děj nebo soustředění a všechno na sebe navazuje.
Zajímavé také je, že se téměř nevyskytuje žádná přímá řeč a dialogy, a vše je vedeno stylem, jako by si to dotyční zapisovali do deníku. U Oskara/Petera tomu tak částečně je, ale jinak to tak pouze působí. Proto jsou všechny kapitoly vedeny v první osobě.
Autorka se tak opravdu velmi dobře probírá chaotickým světem jedné rodiny, neuspořádaným, depresivním, zbytečně pesimistickým životem adolescentního děvčete, nadsazeným egoismem mladého gaye i ženou v přechodu, která se znovu snaží najít ztrácející se jistotu, a to ze čtyř úplně jiných pohledů, úplně jiných zásad a úplně jiných mozkových pochodů. Za to je určitě třeba vyseknout ji poklonu.

Co mě ale nejvíc ukovávalo ke stránkám bylo neuvěřitelné chování Dory. Já vím, že současná děvčata v jejím věku o sobě mají nemožné mínění a umí se chovat neuvěřitelně zle, že šťavnatě nadávají, jsou sprosté a nedokáží a nechtějí dokázat pochopit nikoho, kromě sebe, utápí se v sebelítosti a dělá jim to v podstatě dobře, ale to, jak Dora se svou matkou zametala, tomu jsem nechtěla uvěřit. Říkat jí do očí zpíčená děvko a ještě hůř, zkrátka nechápu, že nikdy nedostala aspoň facku. A to je její matka dětská psycholožka.

Připadalo mi, že krom ukázky jejich života to byla ukázka i toho, jak jsou všechny postavy přesvědčeny, že ony jsou skvělé, vše zvládají, a vše je v pořádku, ale při tom v nejmenším není.
Dora byla přesvědčena, že z ní bude úspěšná zpěvačka, nikdy nebude muset ani šáhnout na to, co do ní učitelé ve škole tloukli, že je mnohem chytřejší, než její matka a všechno chápe, že facebook je smysl života, že všichni okolo jsou banda idiotů a dávala jim to dost najevo, a že je to tak správně.
Oskar/Peter byl přesvědčen, že on je naprosto dokonalý chlapec s vytříbeným vkusem a mravy, a že prostě musí zbytku světa odpustit, že se mu nedokáže vyrovnat, a že je to tak správně.
A Mo byla naprosto přesvědčena, že je skvělá psycholožka a terapeutka, že naprosto přesně ví, co má dělat, a že dokonale zvládá péči o teenagery, ačkoli její vlastní se jí totálně vymykali z rukou, působila jako neskutečná amatérka a ještě se v padesáti vrhla do románku, který byl jen tak na oko s úplně jiným cílem.

Neskutečně mě to štvalo. Často jsem měla chuť postavy nakopat nebo profackovat, nebyl tam nikdo, s kým bych se ztotožnila, nebo komu bych fandila. Spíš naopak, postupně jsem všem začala přát nezdary, a nevím, jestli i to bylo v autorčině úmyslu. Ne, všem vlastně ne. Ještě tam vystupovala březí fenka Bobina a té jsem přála zdravá krásná štěňata, což se vyplnilo jen napůl, protože Elvisův bratříček se narodil mrtvý. Ale jinak jsem je všechny nenáviděla a je to snad první kniha, kde mě happy end moc nepotěšil, protože si uvědomili pouze z malé části, jak moc velká to byla … (doplňte vhodné slovo sami dle vašeho gusta, neboť hovada se mi psát nechce).

Ale na to, že je to autorčina prvotina, na to, že se dá mluvit asi jen o třech pořádných scénách, kde se něco děje, na to, že je to celé krátké a kniha má necelých tři sta stran, které kolikrát nejsou popsané ani z poloviny, a na to, že se tam řeší absolutní banality, které mohou dojít prakticky ke každému a zaklepat mu přímo na čelo, jde o poměrně vtipný počin, co má něco do sebe. Je to taková milá blbost, u níž se zasmějete. A nebo rozčílíte a zmlátíte první afektovanou bárbínu, co vám vleze do cesty. Záleží na vás.


Mé hodnocení:


Další zrecenzované knihy této autorky:
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama