Má další tvorba:
Rozsáhlý článek o viteálech
Devatenáctá část povídky Dračí píseň z Písně ledu a ohně
Nový blog, kam se postupně přesunu, ve výstavbě - tayloroviny


Stěhuji se

17. prosince 2013 v 19:50 | Ann Taylor |  Její Velkoúžasnolepost
aneb Antióda na kolejní život.

Už to totiž vážně nejde. Tři a půl roku bydlím na téže koleji, dva a půl roku na jenom pokoji, protože je velký (původně třílůžák) a navíc loni jsem ho obývala s mou spolužačkou, která přijížděla asi tak dvakrát do měsíce. A bylo to fajn. Jenže s tím je konec. Dnes tu trávím poslední "oficiálněškolní" noc, vrátím se sem ještě možná dvakrát během ledna na zkoušky a sesbírání zbytku věcí, a jinak už mám rozjednaný privát.


Neříkám, tato kolej má spoustu komplexních výhod. Má buňky s vlastní koupelnou a má i dvě kuchyňky na patře, což zdaleka na všech kolejích není běžná záležitost. Hned vedle komplexu čtyř kolejních paneláků, SOŠ a pečovatelského domova je konečná tramvaje, zastávky asi pěti autobusových linek do různých směrů a nočních linek, a jelikož je tu pořád všude spousta studentů, člověk se nemusí bát jít na kolej sám ani v jednu ráno.
Tesco dvě zastávky autobusem, Kaufland dvě ulice pěšky a Billa na druhé straně už je potom jen takový milý bonus.

Jenže také je tu spousta věcí, které do celistvého pohledu není třeba zařazovat, ale v každodením životě dost pijí krev. Někdy je přejdete, ale někdy vás i maličkost strašně vytočí a vy víte, že kdybyste nebyli na koleji, tahle vražedná maličkost vůbec nepřijde. A dnešní vlasy v kuchyňském dřezu už byly poslední kapka.

Předně ten privát, o který se jedná, je cenou za ubytování naprosto totožný, ale komfortem nesrovnatelný. Platím tady tedy stejnou sumu, kterou platí čtyři nájemníci v moc hezkém bytě s dvěma pokoji velikosti naší buňky, kuchyní, koupelnou a toaletou, za jeden společný pokoj a pidikoupelnu, co už zažila lepší časy někdy za císařepána.
Jenže pozor, kdybych bydlela tady na té koleji na jednolůžkovém pokoji, platím ještě o padesát korun víc. Tu pajsku slevili asi patrně za to, že musím ještě navíc snést společnost, pokud nemám s kým se domluvit, úplně cizího člověka, o němž do chvíle nastěhování vůbec nic nevím. To je parádička. Jedna z mnoha. Takové parádičky se najdou totiž i pro ty, kteří na peníze nehledí vůbec.

Bydlet na koleji, to nelze označovat za bydlení. Bydlet se tu dá v sobotu a přibližně od jedenácti dopoledne do tří odpoledne, pokud tedy váš spolubydlící v tu dobu netvrdne na své posteli taky. Jinak je třeba smířit se se širokou škálou omezení, které budou vaším denním chlebem do konce akademického roku nebo dokud se neodstěhujete jinam. Dá se na ně zvyknout, ale ne vždycky máte dostatek trpělivosti a ne vždycky jste sami v takové pohodě, aby vám to nevadilo.

Předně randál.
Když už je ticho v budově, najde se někdo, kdo začne v parčíku za panelákem odpalovat petardy. A nevím, jestli je to nějaký Plzeňský zvyk, ale tady se tací nachází už několik měsíců bez ohledu na to, zda je či není co slavit. A nebo jsou to sluníčkovci, kteří slaví každý nový den.
Pak přijde večer, z kuchyněk se začne ozývat mlácení nádobím, z různých pokojů buď nějaká filmová či seriálová produkce nebo hudba a hlasy a hlasy ze všech pater. A když se připozdí ještě víc, hudba zesílí, bez ohledu na vekovní teplotu se balkony zaplní kuřáky a alespoň na jednom pokoji někdo vyvádí.
Blbé ale je, že vy slyšíte i to, že někdo vedle vás nebo nad vámi šoupe se židlí, takže rachot, nechutné tuc tuc, pokřikování, opilecké jééé, smrkání, výskání a skákání po stropě (což moc rádi dělají francouzi za zpěvu nějaké odrhovačky, kterou už bezpečně poznám úplně všude), vám neujde. A je jedno, jestli je devět večer nebo jedna ráno. Je dokonce jedno, jestli jsou čtyři ráno. V marihuanovém oparu to nikoho nezajímá a váš spánek není pro ty ostatní vůbec důležitý. A když už ne hudba, určitě se najde aspoň jeden člověk, co neumí projít dveřmi bez toho, aby jimi třísknul.
To vy jste divní, že chcete spát v noci a ne vykašlat se na školu a dohnat to přes den. Vy jste divní, že nechcete vstávat ve tři odpoledne, doploužit se k facebooku, tam být do sedmi večer, osprchovat se a zapnout decibely naplno. Ne oni. A ještě pak musíte brát ohledy na to, že tito pak celý den spí, takže se v pokoji motáte kolem postele s pochrupující postavou, snažíte se necinkat moc hlasitě příborem, neotvírat moc často dveře a neupustit nic, co by ji mohlo probudit.

Jsou ale lidi, kterým to nevadí, protože jsou sami takoví. I pro ně je tu však několik nezanedbatelných specialitek.
Jednak je lhostejné, jestli máte buňku s koupelnou nebo ne. Vždycky se najde někdo, kdo potřebuje do koupelny ve stejnou chvíli, není tak výjimečné, že čekáte do půlnoci, než se budete moci osprchovat, navíc v buňce je ještě aspoň tady sprcha a umyvadlo a až v místnosti za ní záchod, takže když akutně potřebujete, zrovna si tam vaše spolubydlící myje horu nádobí, s kterou se jí nechce do kuchyně, jelikož je to daleko, a nebo si tam prostě jen rozsvítí jako že - za chviličku jsem tam, neobsazuj mi to - a půl hodiny ještě mlátí do počítače, než tam konečně zaleze.

Navíc se může stát, že je vám špatně, jste unavení, podráždění, máte blbou náladu, za sebou neúspěch nebo hádku a potřebujete hodinku nebo dvě v klidu a o samotě v soukromí. Jenže to máte smůlu, protože zrovna v tu dobu, kdy vás dráždí každý pohyb, zvuk nebo jen existence okolního světa tam spolubydlící je. A když není, tak najednou dostanete hlad, půjdete si něco ohřát nebo uvařit, a cestou stejně potkáte milion lidí, kteří vás budou zdravit, i když vás vůbec neznají, a v kuchyňce budou tři další, kteří ne a ne vypadnout a vy máte pocit, že zírají přesně a jen na to, jak svérázně a osobitě divně postupujete při přípravě jídla, a tak je chcete strašně moc vyhodit z okna, protože LIDI jsou tam VŠUDE a POŘÁD...

A jelikož jsou tam všude pořád lidi, odpovídá tomu i vzhled jakýchkoli společných prostor.
Výtah je často plný odpadků, protože spousta lidí nemá tušení, jak vypadá odpadkový koš a klidně i poloprázdné kelímky s pitím odhodí bez rozpaků dovnitř. Asi se jim nedoneslo, že odpadovou šachtu tato budova nemá. Stejně tak chodby, kde se občas stane, že někdo jde s jídlem a ono mu to spadne nebo vyteče na zem. Ale málokdo se pak ještě obtěžuje to uklidit. Třeba asi dva týdny jsem chodila kolem dveří pocákaných kečupem. A kuchyňka (kuchyň se jí říkat nedá, protože tohle nemají nejspíš ani ty nejmenší byty) je kapitola sama o sobě. Ta je zadělaná pořád.
Přetékající koš klidně dva dny nikoho nezajímá, když přeteče hrnec, olej poprská celý sporák i zeď a nebo tam rovnou někdo něco vylije, tak proč by to uklízel, stačí počkat druhý den na uklízečku, která ale kolikrát do kuchyňky vůbec nezajde, a trouba byla čištěná naposledy když ji vyráběli a cokoli se v ní stane, to v ní taky zůstane. Zeď za sporákem zdobí uschlé staré špagety a v oknech je cigaretový popel a prach. Jen lednice je kvůli zlodějům na řetěz a tak o jejím stavu přehled nemám. Na buňce máme totiž další. Erární. Která buď mrazí a nebo topí. Záleží na výsledku šestého hodu páté rulety po sedmé večer v MGM Grand.

Ve světle tohoto všeho potom už musíte fotbal s čímkoli na chodbách, čili narážení do vašich dveří, občasný vpád opilců do špatného pokoje, když zapomenete zamknout, cigaretový kouř, co se k vám při větrání nese, úplně přejít, a nastěhování erasmáků s úplně jinými kulturními zvyky snad ani nevnímat.

Proto jsem se rozhodla, že to už dál snášet nebudu.
Jasně, když se něco rozbije, stačí to jen nahlásit a postará se o to správce. Když zapomenete klíče doma, na vrátnici vám půjčí náhradní. A když vypadne server nebo zamrzne potrubí, okamžitě to řeší správa kolejí, neboť nechat stovky studentů bez základních dodávek si nemůžou dovolit, a vy pro to nemusíte hnout prstem, kdežto na privátě je tohle všechno na vás a ještě to platíte, ale zase jak často se rozbije bojler a spadnou dráty? Rozhodně mi to za soukromí, v porovnání s kolejními podmínkami luxus, a klid normálně nestudentsky obydleného domu, stojí.

Ne každý student je ožralé hovado, které není schopné brát ohledy na další, ale při tak vysoké kumulaci jako jsou čtyři kolejní paneláky za sebou, se takových najde dost.
Naopak v privátě, kde vím, že zatím budu jen s jednou spolužačkou, tam mám jistotu. Takže jsem fakt ráda, že se mi ta možnost naskytla, a už se opravdu těším na klid, ticho, prostor při vaření, na to, jak nebudu muset být nervní, že mi někdo postává za zády, jak nebudu muset vychytávat chvíli, kdy je u sporáku volno, jak když budu podrážděná zalezu do pokoje bez obav, že se za deset minut vrátí spolubydlící a začne mě doslova s*át pobíháním kolem, a jak nebudu muset čumákovat do půlnoci jen proto, že ostatní nejsou z těch, co by v deset vypli počítač a nechali vás spát při relativní tmě a tichu.

Mně nevadí společnost. Jen ji nepotřebuji nonstop.
A to jsem měla na kolej a pokoj ještě docela štěstí.
 


Komentáře

1 Miloš Miloš | Web | 20. prosince 2013 v 17:50 | Reagovat

Znám to také, i před mnoha lety to bylo podobné. Na malém pokoji jsme byli 3 a mí spolubydlící si z minipokoje udělali doupě, kde hráli třeba do 4 hodin do rána karty, u toho pili, kouřili a pouštěli si rádio. Po prvním ročníku jsem si našel privát a vydržel tam až do konce.

2 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 20. prosince 2013 v 17:56 | Reagovat

[1]: Dvě z mých 4 spolubydlících byly kuřačky, ale na pokoji si kouřit nedovolily. To bych se asi stěhovala okamžitě.

3 Tekoucí voda Tekoucí voda | Web | 24. prosince 2013 v 0:30 | Reagovat

Naprosto ti rozumím. Jednou jsem přespávala u kámošky na koleji a nestačila jsem se divit. V umyvadle ucpaný odpad a bylo plné vody, přičemž vodu neustále někdo pouštěl a tím už do tak vrchovatého umyvadla ještě přilíval, v kuchyňce hora sto let nemytého nádobí, na sporáku bych si nic dělat nešla ani z donucení.
...A ten hluk byl ještě horší. V největší úžas mě uváděla holka bydlící ve vedlejším pokoji, jejíž počínání přes zeď znělo jako skákání provázené pravidelným a hlasitým: "Hú-hú-hú!"
Nechápu, jak to tam kámoška může vydržet a nezbláznit se.
Pokud se dostanu na vysokou, chci na privát rovnou hned, koleje mě ani trochu nelákají.

4 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 24. prosince 2013 v 8:48 | Reagovat

[3]: Jo, to s tím skákáním za zdí a vyluzováním zvuků dělají ti francouzi, co bydlí vedle a nechápu proč to dělají. To se jako opijou a jsou tak na mol, že se chovají jako zvíře?
Předloni tam ještě z balkonů někteří řvali jako opice, to bylo prostě taky nepochopitelné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama