Má další tvorba:
Devátá část povídky A co jsem já ze Strážců galaxie
Článek o věznici Nurmengard z Harryho Pottera
Nová povídka Jsem to, co jsem z Agents of S.H.I.E.L.D a Strážců galaxie


Něco bylo jinak, nesmáli se mi

15. května 2014 v 16:03 | Ann Taylor |  Téma týdne
Jistě, vlastně všechno bylo jinak, kdyby ne, někde by se děla chyba. Ale musím říct, že tehdy bylo něco jinak ještě... jinak. Buď nastala příznivá konstelace hvězd nebo měl Satan extra dobrou náladu, ale když se zpětně dívám na můj příběh, co začal právě v pěti letech, kdyby to bylo dnes, skončí různě, možná i hrůzně. Ale já přitom vyrůstala šťastná.
(Nevím, jestli přesně pochopíte, co chci říct, ale mě to teď docela zarazilo.)


Nemůžu říct, že šlo o dobu, kdy jsem nemusela nic a neměla s ničím starosti. Když mi bylo pět, čili období v letech 1996 a 1997, tak se totiž pro mě měnila spousta věcí.

Když mi bylo pět, vážení, tak jsem se totiž ve školní lavici lopotila s tužkou, čítankou a početnictí přinesenou v růžové aktovce s bárbínou (z Německa a holky mi ji záviděly). Jenže já se s tím vlastně tak moc nelopotila, protože s čítankou jsem uměla zacházet už nějaký ten rok a popsat krásné obrovské bílé zdi tou nejtrvalejší tužkou slovy MÁMA a TÁTA, to jsem zvládla už tři roky zpátky (prostě se musím pochlubit a jen díky tomu vděčím za možnost ukončení magisterského vzdělání v pouhých třiadvaceti letech). Jen si vzpomínám na jednu hodinu, kdy jsme se učili základ psacího t, já to chtěla mít rychle hotové, odflákla jsem to, dostala trojku a strašlivě mě to vzalo a našeho pana učitele, který jediný nás první tři roky učil, jsem už vůbec neměla ráda. Ale to možná byla už třída druhá, nejsem si tím zcela jistá.

Akorát k tělocviku se začala pomalu budovat má averze, protože míčové hry venku jsem milovala a dodneška si vzpomínám na zběsilou bitvu při vybíjené, kdy jsem zůstala v poli sama a proti mně dva kapitáni (tehdy jsem se válela po zemi jak poslední akční hrdina, ale nedostali mě), jenže jakmile se zatáhlo a učitel přitáhl švédskou bednu a rozbalil karimatky, mně se začalo zatahovat i před očima, jelikož jsem měla příšerný strach z toho, že když se netrefím nebo nepřeskočím, praštím se a bude to bolet. A to se za léta přehouplo k tomu, že teď už se netrefím, protože jsem se to dřív nenaučila, a že na to kašlu rovnou.

Pak jsem měla zatím pořád jen jednoho bratra, kterýžto mě jako mimino prakticky vůbec nezajímal. Fakt jsem nevěděla, že budu mít ještě jednoho, a že oba budu chtít nakopat každý den do jiné části těla, čili pořád se můj status víceméně shodoval s obletovaným jedináčkem.
Hory času jsem trávila u prarodičů, jejichž jsme s bratrem zatím byli jediná vnoučata a oni se nás jakožto ještě stále aktivní pedagogové rádi ujímali, takže krom fikaně skrytě vzdělávacích aktivit jsem se dokonce podívala i do zákulisí chodu mateřské školky a i jako dítě školou povinné si tak mohla ještě hrát. A díky zatímní bezdětnosti ochotných strýčků a tetiček jsem pak měla volný přístup i do školní tělocvičny, kde jsem se hrozně ráda houpala na kruzích, školní kuchyně a dalších institucí včetně hasičárny.

Také jsem i v pěti letech zůstala u hraní na flétnu, zpívání za doprovodu kláves, odmítla jsem chodit na country tance, kam jsem nastoupila až o nějaký rok později, zato jsem ale chodila do dramatického kroužku, recitovala, dělala spoustu takových těch ušlechtilých aktivit a byla jsem vůbec hrozně moc vzorné dítě. Vzorné sladké dítě s astmatem a alergií na milion věcí a mou nejoblíbenější knihou byly encyklopedie a vůbec jsem mou první životní dekádu od školních dob každý rok utínala vyznamenáním (obrazně řečeno, na prvním stupni se asi nedávají).

Čili jsem byla strašný šprt.

Ale víte co je zvláštní? Spousta dětí, když začne takhle dnes (a nejen dnes) vyprávět a jejich příběh se shoduje s mým, tak naváže, že se jim za to ostatní posmívali, a že tak začala jejich dlouholetá obětní role, z které se už těžko dostává.
Ale mě nikdy, nikdy nikdo nešikanoval. Ani tehdy, ani na další škole, kde už sprosťárny, kouření a snížené známky z chování byly věcí běžnou a šikana se tam taky objevila (na naší vesnické totiž zůstávalo velmi dlouho tabu i takové vole). Ač jsem byla vždy v ročníku nejmladší, patřila k těm nejchytřejším (jó, to byly časy) a ve chvíli, kdy nám místo nějaké hodiny pustili film na videu jsem sedla ke stolu a přepisovala si poznámky, ač jsem nesnášela gymnastiku a postupně byla větší a větší nemehlo.
Nikdo se mi nesmál. Dokonce jsem měla také spoustu kamarádů a pořád jsem s nimi byla někde venku. U babičky sice ne, tam jsem mohla strávit celé letní prázdniny po celou základku, ale nikdy jsem si nebyla schopná najít kamarády či třeba jen poznat cizí lidi, ale u nás jich byla hromada už od školky, měli jsme dva bunkry, každý s jinými, několik našich míst, spoustu věcí, co dělat. A to byla prosím skvadra premiantů, průměrných a grázlíků, kteří se dnes potýkají nejen s úřadem práce, ale i s policií. Všechno dohromady.

A mě by vážně zajímalo, čím to je. Byla jsem fakt dokonalý šprt. Možná až na rovnátka jsem měla všechny typicky šprťácké rysy. A čím starší jsem byla, tím i zakřiklejší. Ale nikdy mi neubližovali a nenapadali mě, několikrát jsem si to dokázala s otravou vyřídit a za sebou jsem měla pořád přátele.
Způsobilo to chození nejprve do malotřídky, kde nám byl nemilosrdně nastrčen systém absolutní rovnosti v zacházení a vzájemně jsme se dobře znali, způsobilo to neřešení každého prdu, kdy prostě kdo zlobil, dostal facku, a rodiče to učiteli nevrátili zpátky, situace, kdy jsme si vše vyřizovali mezi sebou a ne přes bohatého tatínka, život na vesnici a malém městě, či si mě šikanátoři jen nevyhlédli (ba naopak nezřídka respektovali a zcela vážně se se mnou bavili), nebo vyhlédli, ale nikdy nedostali, může za to něco úplně jiného nebo jsem při narození prostě jen získala bednu štěstí a velmi silnou psychickou odolnost od sudiček? Proč i lidé vedle mě, stejní jako já, trpěli šikanou?

Ale vrátit bych ten čas nechtěla, jak tady spousta jiných blogerů básní. Bylo to fajn. Byla jsem zvyklá předvádět se při vystoupení před publikem i babiččinou kamerou, která byla skoro na každém mém kroku a já už na sebe strhávala pozornost, jakmile se objektiv byť jen na vteřinu přemístil k mému bratrovi, neznala jsem žádná média (dalších deset let ani internet), netušila jsem, jak svět funguje, neměla jsem ani páru o tom, že bych mohla jednou skončit na právech (mé profesní nadšení se točilo kolem učitelek, lékařek, sekretářek, striptérek a hereček), dokonce jsem ráda jezdila i po doktorech, zubaře nevyjímaje.
Jenže nevrátila bych to. Možná to přeci jen byly ty hvězdy a co kdyby si pak stouply jinak?

Článek na téma Když mi bylo pět.
 


Komentáře

1 mehoby mehoby | 15. května 2014 v 16:53 | Reagovat

Hezké :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama