Má další tvorba:
Článek o historii Železných ostrovů z Písně ledu a ohně


Příchod na svět si nikdo nepamatuje

10. listopadu 2014 v 15:15 | Ann Taylor |  Téma týdne
A tak si ani já nepamatuju, jak jsem se tu ocitla a učila se existovat. Nepamatuju si první nádechy, první slova ani první krůčky. Jenom vím, že tu jsem a hodlám tu i zestárnout, pokud provozovatelé hosting nezruší. A jestli ano, ocením, když mi dají dopředu vědět.
Kdybych ale zůstala jen u toho, že svoje zrození si nikdo nepamatuje, byl by to článek jak od slovutných písařek s růžovým perem, a takové jsem nepsala ani v začátcích, takže přece jen něco dodám.


Spousta blogerů, když mluví o začátcích, popisuje kolik vystřídali blogů, přezdívek, témat, jak mazali jedny nepovedené stránky za druhými a jak už si ani nepamatují, kolik jejich pokusů stále někde visí. Moje první krůčky se ale odehrály na tomhle blogu. Přesně tam, kde stojíte teď, jen z kraje roku 2007. A byly to opravdu krůčky. Krůčínky (poznámka - tohle slovo už v životě nepoužiju).

Prostě jsem zjistila, že existuje místo, kde si můžu založit stránky. Stalo se tak v době, kdy jsme s bratrem ujížděli na Harrym Trottelovi, na jednom z blogů našli několik kapitol a zjistili, že diskuse bude jednodušší po registraci. A tak blog vznikl.
Podle účelu ale také vypadal. Pozadí splácané ze všeho možného, v záhlaví obří obrázek, články o spoustě nudných věcí, co mě strašlivě zaujaly. Tedy informace o Harrym Trottelovi, stereogramy, "vtipné" obrázky, pár parodických textů k písničkám a "humorné" výrobky z našich hlav. A nemusím asi ani poznamenávat, že za dva dny to bratr položil a já asi tak za týden. Ostatně internet jsem měla chvíli, věnovala jsem se hlavně komunikaci po ICQ a hrála online hry, protože víc mi náš stařičký počítač z německého šrotu nedovoloval. Měl 3 giga paměti, Cartman Authoritah a solitaire. A taky nefungující IE, díky čemuž jsem objevila své drsné IT já, když jsem dokázala stáhnout a nainstalovat Operu. Prostě jsem byla neskutečný ucho v oboru a propadala jak z informatiky, tak z písemné komunikace. Proto mi blog nevydržel.

Jenže přes léto přišel osudový okamžik a osudová láska. Na nově odvysílali premiéru epizod 5x24 a 25 CSI. Těch epizod, kde pod taktovou Tarantina unesou Nicka Stokese, zakopou ho ve skleněné rakvi pod zem a nechají mu jen určitý čas funkční ventilaci. A i když jsem CSI sledovala už na základce (a nechápala, jak se může spolužačce líbit Warrick, protože Grissomovo charisma zboří všechno, včetně jeho věku), teprve teď přišla pravá závislost. Do té doby mi nevadilo, když mi utekl nějaký díl, pletla jsem si Saru a Catherine, o jménech ostatních postav jsem neměla ani páru, natož o jménech herců, většina odborných výrazů od spektrometru po alely pro mě byly nebezpečné kožní choroby, protože náš ospalý švec na přírodopis a chemikář mohér neměli šanci ani touhu probrat s námi něco zajímavého a populárního, a že je Las Vegas v pouštní Nevadě jsem možná tušila, ale bylo mi to jedno a klidně bych jim tam nechala postavit přístav, koho zajímá nějaká Amerika.

Po tom zásadním létě se to ale změnilo. Začala jsem to žrát a hledat víc. A našla fanfikci o GSR (pro neznalé Grissom - Sara romance, což byl vztah, na který diváci tolik tlačili, že se stal skutečností, pak se rozpadl, pak skončil svatbou a pak se zase rozpadl) a zatoužila jsem napsat svojí, kterou by taky všichni milovali a psali pod ní, jak je úžasná. Navíc jsem se přidala k jedné rpg hře s touto tématikou, hodně si oblíbila postavy, co jsem hrála, a přirozeně o nich zjistila spoustu věcí. A co tedy bylo po ruce?
Můj zapomenutý blog!

Vymazala jsem nesouvisející kraviny a prskla ho do CSI světa. Do záhlaví přišla fotka protagonistů neuměle prohnaná photofiltrem, menu neonově zářilo snímky z patologie a na pozadí se mračilo noční panorama města. A já jela jako blázen. Psala jsem jeden díl za druhým, sklízela ovace, fanoušci mě zbožňovali, návštěvnost se točila kolem 500 týdně, komentáře přibývaly a kariéra mohla začít. Netrvalo proto dlouho, než jsem přidala i okopírované a velmi zkrácené životopisy postav a herců, popisy epizod s fotkami a nakonec vzala na milost i existenci spin-offů a přibrala CSI: Miami a CSI: NY (což se pro mě stalo oblíbenějším, než původní seriál). A samozřejmě nechyběly tryskající fontány dalších a dalších povídek.

Jenže pořád to byly první blogové krůčky.
Komunita fanoušků se našla sama, protože šlo o milovaný seriál, takže jsem nikdy neobcházela blogery a nepsala jim reklamy, stačilo jen prolézt spřátelené blogy mých spřátelených blogů, a docela brzy jsem zatočila i s otřesným designem, když jsem všechno hodila do černé a nahoru přidávala taktéž černě laděné záhlaví s ne zase tak nepovedenou úpravou. Upřímně, některá vážně nebyla špatná. Asi jako když dítě sice čmárá, ale jisté prvky vám přijdou prudce originální a využitelné. Ale také stejně jako se dítěti zdá, že když se prvně klopýtavě rozběhne, tak je pán světa a nic ho nezastaví, i já jsem, ukolébaná zástupy obdivovatelů, nevěnovala pozornost klopýtavé formě mých článků.

Předně - mimo CSI komunitu ke mně nikdo nechodil. Titulka vypadala úplně jinak, neznámé blogy jsem nenavštěvovala a oni mě taky nenacházeli, takže rozumný psavec mě zkritizovat nemohl. Pak - byla éra tipovaček a bleskovek, kde jste za odpověď nebo vyplněný dotazník dostali diplom, pokud autor soutěže objevil glitter nebo podobné stránky, navíc přibarvený o hvězdičky a třpytky, což mě neminulo, a hlavně - neměla jsem zkušenosti. Co z toho vyplývá?
Původní články ne, ale povídky si stále můžete přečíst. A je to hrůza. Může to dokonce vypadat, jako že jsem byla pravidly a literaturou nepolíbená husa. Já ale četla. Hodně. A přesto jsem v šestnácti vyplodila ptákovinu o tom, jak se do sebe kriminalisté bez zjevného důvodu strašně zamilujou, ale jak jeden z nich umře, potom jeden ochrne, dalšího zabijou a poslední se radši úplně zlomený odstěhuje. A přirozeně nesměly chybět dramatické zvraty jako těhotenství, nevěra, těhotenství, únos, těhotenství, nemoc, a sem tam nějaký případ. Růžovka hadr. Jen vyměňte doktory za poldy.
Ale co, smích prodlužuje život. Pak jsem se stejně chodit naučila, přidala další rubriky, postupem doby prošla doslova gymnastikou, takže ty rubriky zase vymazala, co jsem se rozhodla nechat jsem upravila, místo propadání ve škole jsem s písemnou komunikací začala jezdit na soutěže a informatiku učila spolužáky místo učitele a výsledek vidíte teď.

Kupodivu i tak to ale není všechno. Byl tenhle blog opravdu jediný, o kterém můžu mluvit? Byl první, jaký jsem kdy měla, a stále je, ale jediný?
Ne. Jinak bych se asi neptala.
Jen chvilku poté, co vznikl, jsem založila blog smutné oči, který se měl věnovat šikaně a týrání. Ne že by to potkávalo mě, prostě se mi chtělo, ale zveřejnila jsem tam jeden článek a pak ho zrušila, protože mi došlo, že na utrpení doma a ve škole nejsem odborník.
Další blog, co také chvíli na to vznikl, byl ggr.blog.cz. Víte, co je to GGR? Odvoďte to z GSR. G je pořád Grissom. Ale to druhé Greg. Bingo! Slash z prostředí CSI! Dávala jsem tam montáže těchto dvou postav a svou šílenou povídku o jejich vztahu. Byla mizerně napsaná, tedy pořád ještě je, protože všech asi 23 kapitol stále existuje, ale lidi ji milovali, neboť nešlo zrovna o rozšířené téma a jen ta představa byla... dost. Ale pak jsem ho zrušila, když jsem si uvědomila, že ani tudy cesta nepovede a natolik úzce vymezené téma není vhodné pro celý blog.

Posilněná těmito poznatky jsem se pak vrátila čistě jen sem a s cílem dodržet předsevzetí jako udělat si řidičák, zbroják, titul na právech, napsat knihu a být stále fanouškem CSI pokračovala dál od krůčků k prvním kotrmelcům, když mí spolublázni jeden po druhém odpadávali a kriminálka končila. A já, pokud chtěla vytrvat, musela jsem se změnit.
Už to teď proto nejsou krůčky. Při těch vás jen zajímá, aby vás maminka pofoukala, když si natlučete frňák, a aby okolostojící tleskali, jak to našemu šmudlíkovi krásně ťapká (opět něco, co už ode mě nikdy neuslyšíte). Už se nejde vymlouvat a kromě paty, která mi šla vždycky nejlépe, se zajímám i o hlavu. A to je složitější.

Jen jako se neptejte člověka, co si říkal, když poprvé viděl rodiče, neptejte se mě, co jsem si říkala, když jsem volila adresu. Vážně nemám páru, jak vznikla, a že existuje řecké letovisko Kyllina, jsem zjistila až o pár let později. Zajímavé ale je, že se mi skoro od začátku nelíbí, jen chviličku jsem blogovala jako Kyllina a okamžitě přešla na své jméno, pak na Tia Dalma, pak na ani nevím co a nakonec na Ann Taylor (podle povídky, ne podle módy, taky jsem nevěděla, že to existuje), nemá to vůbec nic společného s obsahem, ale nikdy jsem ji nezměnila.
Ostatně, je dostatečně nesmyslná a neutrální na to, aby bylo fuk, co se pod ní skrývá, takže na jednu stranu takové malé porodní bingo. Nemyslete si, správně vyslovené blog taky zní, jako když zvracíte.


Článek na téma Moje první blogerské krůčky
 


Komentáře

1 Em Age Em Age | Web | 10. listopadu 2014 v 15:34 | Reagovat

Pamatuju si moc dobře, jak jsi mi na můj blog psala komentář o svých blogových krůčcích. Hej, já jsem měla hodně blogů, protože na ten a ten vždycky přišel někdo, kdo jsem nechtěla, aby na něj přišel - jednalo se zejména o mou třídu. :/ O empty--island moje bývalá třída ví také, ale to bylo poprvé, co jsem to ustála a blog nezrušila. :)

2 Em Age Em Age | Web | 10. listopadu 2014 v 15:35 | Reagovat

Sakra, proč jsem ten komentář odeslala nedopsaný.. nepochopím -_- Tvůj blog sleduju už hodně dlouho. Musím si tě konečně napsat na seznam oblíbených blogů. Divím se, že tam ještě nejsi. Ta prokrastinace ! :D
Jináč článek dávám do výběru na TT!

3 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 10. listopadu 2014 v 15:43 | Reagovat

[1]: No já měla tu výhodu, že na střední se o tomhle blogu pár lidí dozvědělo, ale někteří z nich na něj přišli jednou a ostatní vůbec, protože je nezajímal. A teď vím, že o něm pár spolužáků taky ví, někdy mi to i vadí, ale kašlu na to. Chci ho udržet co nejdéle a měnit adresu by teď vedlo jen k tomu, že bych blogování vzdala, protože na nový začátek určitě trpělivost nemám. Ono možná kdyby to na té střední lidi zaujalo a lezli by mi sem, možná bych to taky neustála :D

4 MaddyHarry MaddyHarry | Web | 10. listopadu 2014 v 21:56 | Reagovat

Já si sice své narození nepamatuji, ale své první blogové krůčky ano - i to jak jsem si jako záhlaví dal obrázek, který pro mě vytvořila jedna blogerka. :D
"Jen vyměňte doktory za poldy." - To mě dostalo, úplně to přišlo v ten moment, kdy mi to také blesklo hlavou. :D Jinak jak píšeš na konci k tomu názvu, neměla jsi v té době pletky s Kylie Minogue - Kyllina je jak bych vyslovoval jméno, kdybych na ní byl naštvaný.
Jinak super článek.

5 Tea Tea | E-mail | Web | 10. listopadu 2014 v 23:27 | Reagovat

To se čte výborně! :D Před pár lety jsem taky každé odpoledne okolo páté před ulicí seděla u televize čučela na CSI Last Vegas a brečela, když umřel..chvilka strpení :D No zastřelili ho :( Kudrnááče :D pak jsem to přestala sledovat, taže jestli víš u jaké série nebo jak daleko jsem došla, děkuji za připomenutí po letech :D Jo jako ordinovka, to bylo výstižné! :D Skvělý :)

6 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 11. listopadu 2014 v 7:57 | Reagovat

[5]: Konec osmé :D Ostatně o pět dílů později odešel Grissom a tím to pro mě skončilo taky. Koukám dál, ale není to ono.

[4]: To ne, v té době jsem prakticky vůbec neznala žádnou zahraniční hudbu. Začátky na internetu = začátky se vším. Mohla jsem znát jenom to, co dávali u nás, a vzpomínám si, jak se mě v té době zeptala spolužačka, co ráda poslouchám, a já si uvědomila, že jsem limitovaná pouze CD s country, co máme doma, jinak jsem neznala nic. To přišlo až později s novým počítačem, když jsem mohla rozběhnout youtube :)

7 Janča Janča | E-mail | Web | 18. listopadu 2014 v 20:44 | Reagovat

Moc nemám ráda dlouhé články, ale u tebe je vždycky musím jít prozkoumat a ještě že jsem tak udělala. Bylo to hodně zajímavé čtení a dost mě zarazilo, že jsi tak "skvěle" psala už dřív, protože jsi měla fakt moc čtenářů a určitě to bylo i zajímavé, ale já bohužel na takové věci asi nejsem. Taky jsem se snažila psát povídku (životní romantiku), ale těmhle o slavných lidech nebo seriálech moc nefandím. Kdo ví, u tebe by mě třeba začalo bavit i to. :D Je opravdu zajímavé, jak se dokážeme zlepšovat a snažíme se být lepšími.

8 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 18. listopadu 2014 v 20:53 | Reagovat

[7]: Ne, nezačalo, moje fanfikce jsou jednoduše hrozné :D Krátké novely na nějaké originální téma, to přiznávám, že nepíšu tak špatné, ale taky už jsem dlouho žádnou nenapsala, ale fanfikce jsou pořád jen taková sranda, která beztak nejvíc baví jen mě, nebo, pokud přidám nějakou postavu, kterou tam někdo další vyloženě chce, tak jeho, a nikoho dalšího, což čtenářům nezazlívám :D

9 Janča Janča | E-mail | Web | 18. listopadu 2014 v 21:21 | Reagovat

[8]: Vždyť tu píšeš, že jsi měla dost stálých čtenářů a myslím, že když se do toho někdo ponoří, tak ho to chtě nechtě musí začít bavit! :D

10 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 18. listopadu 2014 v 21:28 | Reagovat

[9]: Jo, jenže tehdy byla CSI strašně populární, žrali to všichni, včetně spousty pubertálních holek, jako jsem byla já, a pubertálním holkám u fanfikce stačí, že jsou tam jejich oblíbené postavy, a nějak zajímavě se párují a řeší děsné životní potíže, popřípadě, což byla má specialita, že je oddělávám jednu za druhou, ale skutečnou literární hodnotu to nemá, byly to jen jednoduché fantazie fanoušků :D

11 Janča Janča | E-mail | Web | 19. listopadu 2014 v 16:57 | Reagovat

[10]: To je fakt, ale v té době to muselo mít fakt hodně do sebe! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama