Má další tvorba:
Devátá část povídky A co jsem já ze Strážců galaxie
Článek o věznici Nurmengard z Harryho Pottera
Nová povídka Jsem to, co jsem z Agents of S.H.I.E.L.D a Strážců galaxie


Vážení posměváčci, prosím

26. září 2015 v 19:58 | Ann Taylor |  Přemýšlím o světě
O posměšcích a tom, jak zlé, zhoubné a jednostranně zábavné jsou, se dá psát mnoho. A také píše, protože by školní psychologové neměli co dělat. Ale já o nich psát nechci. Ostatně spousta z věcí, co slouží jako zábava malým šikanérům, se může snadno otočit. Zatímco v první třídě řičí smíchy, že nosíš brejle, v prváku tě pochválí, jak jdeš s módou. Zatímco v jedenácti se ti splaší hormony a třída zpívá písničku, jak se kozy pasou, tak o deset let později jsi hrdá na plný dekolt. A zatímco na základce ti rvou směšně zrzavé vlasy, na střední se ty směješ zoufalé snaze spolužaček o dokonalou nápodobu toho, co máš přírodně. A pak jsou samozřejmě znaky, s kterými se moc parády nenadělá, ale čím starší člověk je, tím jasněji pozná, jestli je fakt tak špatný nebo se baví s pohlavním orgánem se zbytečným masem kolem. A pokud ho ti základoškolští šikanéři úplně nezničili, dokáže pohlavní orgány poslat do příslušných mezí. A rýh.


Posměšky, co chci rozebrat a jejichž autory prosím o zamyšlení, ale naopak často používají dospělí jedinci, třeba inteligentní, vystudovaní, tací, co se v dětství spolužákovi nesmáli za křivé zuby, přestože by jimi projel i tank, a především si mnohdy neuvědomují, že jde o posměšek, v domnění, že naopak postrkují, hecují a uznávají. A co hlavně si neuvědomují je, že ten hec zakamuflovaný ve vysmívání se má úplně opačný účinek, než čekali.

Určitě to znáte taky. Máte nějakou vlastnost, zálibu nebo rys, kterým vybočujete ze svého okolí. Nebo kterým minimálně nenaplňujete to, co by od vás chtělo. Nepijete alkohol, jste blázni do počítačů a pořád u nich sedíte, na hodiny dokážete zalézt ke knížce, neradi se holíte nebo stříháte, většinou se nemalujete, zatímco vaše sestra, matka nebo kamarádky pořád, každý víkend se pravidelně opíjíte, jste bordeláři prostě děláte něco, co lidem okolo přijde špatně nebo je to štve. A nemusí jít rovnou o extrém nebo nedostatek hygieny, stačí blbost, třeba i to, že i v zimě jste schopní nosit kraťasy.

A pak se stane něco, co vás přinutí to změnit. Rozhodnete se po půl roce oholit, objednáte si pivo, vyrazíte na procházku, vycídíte pokoj nebo oblečete teplé kalhoty. Prostě se vám zachce to udělat, třeba i z nudy, nebo máte příležitost, pro kterou je to vhodné. Je zima a vy jdete pro chvojí na růže nebo chcete na schůzce zamaskovat pupínky. To je celkem jedno a je to naprosto v pořádku.
Co ale není v pořádku, že náhle se z toho stane obveselení pro všechny ostatní, vy narazíte na sourozence/rodiče/"kamaráda" a uslyšíte:
"Páni, nejseš nemocnej? Co se stalo, žes vylezl ven/jednou se napil/shodil kožich?" a "Oooo, že by tu někomu byla zima, když si najednou obleče kalhoty? No nekeceeej!"

Někdy to tak i dokonce myslí. Udělal jsi něco jinak, tak se ti vysměju do xichtu a budu se hrozně bavit. Je totiž prča, že se najednou pokoušíš chovat normálně, že. Ale mnohem smutnější je, že spousta z nich, především rodičů, to nemyslí zle. Chtějí upozornit, že si všimli, a že schvalují. Sama jsem to později konečně pochopila, když jsem jako malá vůbec nepobírala, proč se mi smějou za to, že mám najednou uklizený pokoj, v pubertě že jsem šla ven místo k noťasu nebo že jsem sama od sebe vzala vysavač nebo vydrbala koupelnu.

Co je ale výsledkem takového upozornění? No ovšem:
"Tak víš co? Polib si, příště se na to vykašlu a just to neudělám."
Komu by se taky chtělo po reakci, co se rovná ráně do žaludku úplně stejně, jako to základoškolské oslovení brejloune po cestě od očního? Prostě úplný opak, než reagující doufal, což mu ale kupodivu vůbec nedává smysl. Mnozí si totiž neuvědomí, že naopak nedává smysl úvaha: "Sláva, synek si uklidil pokoj. Proč to ale neudělal i za týden, když jsme ho tak krásně pochválili tím, že jsme se mu vysmáli do očí?"

U mě to skončilo třeba tím, že než v posledních pár letech naši konečně pochopili, že jsem dospělá, a dospělí budou žít podle svých zvyků a není to pubertální póza a uklízí proto, aby bylo čisto a nikdo jiný to za ně neudělá, ne proto, že za to něco chtějí, nedělala jsem co pro mě nebylo běžné, i když jsem třeba chtěla, uklízela jsem zásadně když nikdo nebyl doma, stejně jako jsem kdysi vyrážela na projížďky na kole jen v době, kdy rodiče tvrdli v práci a nevěděli to, a když se všichni nahrnuli domů, byla jsem ráda, pokud se nikdo vůbec nezmínil. I ticho bylo příjemnější, než výsměch, co mi to naprosto znechutí, ač ve skutečnosti byli rádi.

Takže vy, co to děláte. Já chápu, že máte potřebu dát najevo, jak dobře vidíte, že vyšel z ulity nebo po milionté nakonec poslechl. Nebo že konečně začal dělat to, co je podle vás normální. Ale je i mnoho jiných způsobů, jak to říct a nezpůsobit, aby si dotyčný myslel, že je kretén, když to vůbec zkoušel. A dokonce do neškodné poznámky lze zakomponovat i popíchnutí. Co takové:
"Teda, to je změna, uklizený ten pokoj hned vypadá líp." "Sluší ti to bez vousů rozhodně víc." "Jdeš si užít čerstvýho vzduchu? To je dobře, je to zdravější, než pořád sedět u počítače." "Bezva, že jsi tenhle pátek nikam nešla, aspoň nebudeš dlouho vyspávat a můžeme něco udělat." Alespoň mě by nic z toho nijak neurazilo.

A pokud vám opravdu přijde, že ti lidé byli dosud hrozně divní a pokouší se být normální, pokud si myslíte, že něco, co doteď moc nedělali, dělají na efekt, z pózy a snahy zapadnout, i když to vůbec nemusí být pravda (pokud si někdo, kdo běžně vůbec nepije, s vámi objedná pivo, tak na něj úplně normálně může mít chuť a neutrácí za něj jen proto, že ho máte taky), tak si toho nevšímejte a přejděte to. Pokud se z vašeho pohledu jen snaží být jako ostatní, i jako vy, tak je nechte, třeba si to myslete, ale neupozorňujte blbýma kecama. Protože i kdyby to dotyčný nakonec vážně dělal z vlastního naprostého přesvědčení a v tu chvíli mu to přišlo naprosto běžné, vsaďte se, že příště to neudělá. Už jen proto, aby vám zavřel hubu.

A také vím, co mi teď mnozí budete chtít říct. Že řeším kraviny. Že svět je zlej, život hajzl a vy vlastně posměšky své bližní na tuto krutou pravdu existence připravujete a uvádíte je do divočiny. Zvláštní ale je, že většina už pak neunese, když je za to bližní pošlou do prdele. Ale víte co? Až to je ta pravá divočina. Pochopit, že každý žije nějak. A vaše klony neexistujou.
 


Komentáře

1 Van Vendy Van Vendy | Web | 27. září 2015 v 17:39 | Reagovat

Ani ne. Chci říct, nemyslím si, že by ten článek byl kravina. Trochu mi to připomnělo alternativu s rádobyvdavekchtivými matinkami, kmotrami, babičkami, známými a někdy i škodolibými kamarádkami. Vdavekchtivých ve smyslu, provdat svou neprovdanou dceru, vnučku, neteř, známou, nebo kamarádku. Za každou cenu a co nejhorším způsobem ji seznamovat s případným ženichem, nejlépe se slovy -  a hele, ono by vám to spolu slušelo! A víš, ona je svobodná, a víš, on je svobodnej. To je jak rudej hadr pro býka a jediný výsledek je, že ti dva se nedají dohromady už z principu, i kdyby se čirou náhodou sobě líbili a byli si něčím sympatičtí.
Někteří lidi jsou vážně jako sloni v porcelánu.

2 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 27. září 2015 v 18:18 | Reagovat

[1]: Tak to se mi nikdy nestalo, v tomhle snad mají lidi kolem mě dost rozumu, ale asi by mě to rozčílilo. Stejně jako neschopnost pochopit, že má někdo jiné zájmy, než dotyčný, a tak když mu vyčte: "A na co budeš jednou vzpomínat, když se nechodíš vychlastávat se spolužáky" - což mi jednou udělala máma - není to v pořádku. To mě naprosto rozčílilo, protože nepochopila, že já budu ráda vzpomínat na chat s přáteli místo vychlastávání s přáteli, tvorbu povídek, psaní článků a že budu vědět, které knížky a které spisovatele si opravdu užiju, protože vzpomínky na vychlastávání s přáteli by byly vzpomínky na introvertův děs. Jenže problém je, že oni nejsou schopní pochopit, že jejich pohled na svět nemá každej. Nebo spíš nemá skoro nikdo, protože fakt jejich klony nejsou.

3 May May | Web | 28. září 2015 v 9:05 | Reagovat

Hmhmhm. *zamyšleně si v hlavě rekapituluje článek a upije trochu studenýho čaje*
S tímhle jsem se za život setkal víc než dostkrát. A víš co na to platí? Tuhle debilní narážku ignorovat a prásknout za sebou dveřma. To by ses divila, jak rychle se potom dostaví omluvy.

4 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 28. září 2015 v 9:36 | Reagovat

[3]: Nedostaví. To je můj způsob, poslat je někam a odejít, ovšem nikdy, nikdy se mi nestalo, že by se někdo omluvil. Spíš přišel další výsměch: Ooo, tady se někdo urazil, hahaha!

5 Jana Jana | E-mail | Web | 1. října 2015 v 13:55 | Reagovat

To, co popisuješ, dělá moje máma a pak se diví, přesně jak popisuješ.

6 Van Vendy Van Vendy | Web | 9. října 2015 v 0:33 | Reagovat

[3]: Ne u každého se dostaví omluvy. Někteří už jsou tak zajetí ve svých kolejích, že jim nepřipadne nic, co udělají, nepatřičné.

7 Grumpy Grumpy | Web | 11. října 2015 v 13:02 | Reagovat

To, co popisuješ, znám a rozumím tomu, ale marně vzpomínám, kdy se konkrétně mně něco takového naposledy stalo. Jediné, co mi trochu leze na nervy, jsou neustálé posměšné otázky od okolí: "Už máš chlapce?"

8 Jindra Jindra | 12. října 2015 v 0:18 | Reagovat

Ano, vystizne. Jde ale dost o to, ze introvert nesnasi, kdyz nekdo poukazuje na jeho osobu. A proto priste udela vse proto, aby takove situaci priste vyhnul. Extrovertum je to tak nejak jedno.

9 May May | Web | 14. října 2015 v 21:14 | Reagovat

[4]:+[6]: Ok, tak s těma dveřma asi umim třískat líp.

10 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 14. října 2015 v 22:49 | Reagovat

[9]: Ne, jsou prostě lidé, co se neomluví. Co se neomlouvají nikdy a za nic, maximálně vrcholně ironicky a tak, aby vola vyrábějící problém z prdu udělali z tebe, přestože jim klidně řekneš třeba jen jedno slovo. Například máma. Řekneš jí, jestli by tě mohla nechat domluvit místo skákání do řeči a ona odvětí: "No tak pardón, že si vůbec dovoluju mluvit!" spratku jeden - dodává v duchu.

11 Van Vendy Van Vendy | Web | 16. října 2015 v 13:36 | Reagovat

[2]: Ještě mě pobavilo, že tvoje máma vlastně chtěla, abys chodila vychlastávat se spolužáky, proto, abys měla nějaké vzpomínky. To je nejzábavnější argument, jaký jsem slyšela. :-)
[10]: Urážlivost maminek je taky pěkné citové vydírání. Ale mám podezření, že už jsou v tom tak zajeté, že v tom žádné citové vydírání nevidí. Jen jsou prostě dotčené, protože ony to s námi myslí tak dobře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama