Má další tvorba:
Nová povídka Jsem to, co jsem z Agents of S.H.I.E.L.D a Strážců galaxie
Rozbor kandidátů na Azora Ahaie z Písně ledu a ohně


Les sebevrahů

27. ledna 2016 v 13:54 | Ann Taylor |  Horory
Originální název: The Forest
Země: USA
Rok: 2016

Les Aokigahara u hory Fudži v Japonsku je součástí nádherného přírodního komplexu velmi důležitého pro přírodní a duchovní bohatství Japonců. A také místo, kam míří lidé s úmyslem v tichosti odejít ze světa. Ovšem není to stejné, jako další filmy o údajně strašidelných domech a bývalých blázincích, kde se mají vyskytovat duchové, natočí se o tom film "podle skutečné události" a samozřejmě se provalí, že je to jedna velká ptákovina. Bez ohledu na všechny duchy a pověsti je Aokigahara reálné místo plné reálných těl sebevrahů, kteří dovedli svůj záměr do konce, a reálně nedoporučovaná procházková trasa.



Právě do tohoto lesa se ale vydá Američanka Sarah. Má totiž jednovaječné dvojče Jess pracující v Tokiu jako učitelka a je zvyklá naslouchat jejich vnitřnímu poutu, které jí vždy upozorní, když má problémy, což se nestává úplně zřídka. A když se ten pocit ozve tentokrát, přibude k němu telefon z Tokia se zprávou, že je Jess nezvěstná a naposledy ji viděli, když na školním výletě k Fudži sešla v Aokigahaře z cesty.


Sarah už na nic nečeká a okamžitě nasedá na letadlo, ale jak zjistí, její neochvějná jistota, že sestra žije, nemusí zdaleka stačit. Všichni místní obeznámení se situací jsou přesvědčeni, že se Jess jako mnoho jiných rozhodla zabít, protože kdokoli sejde v lese z cesty, snadno podlehne neustále přítomné úzkosti a jen málokdo se z něj vrátí živý. A každý jí tak tvrdí, že už bude určitě mrtvá, zvlášť, když Sarah přizná, že měla Jess mnoho démonů, s kterými jen těžko bojovala. Ale Sarah, pevně přesvědčená, že sestra žije, odmítá přijmout a prostě čekat, až se najde její tělo.


V baru dokonce náhodou potká Aidana, Australana žijícího v Tokiu jako redaktor cestovatel, a rychle ho zláká k pomoci. Aidan jí nabídne, že se může další den vydat do lesa s ním a jeho známým Mičim, jenž se ujal role "sebevražedné hlídky", tedy někoho, kdo prochází les, pátrá po tělech a dává informace lesníkům, pouze výměnou za to, že o jejím pátrání bude moci napsat reportáž. A tak tříčlenná skupina překročí ceduli se zákazem vstupu a vydá se do míst, kam nechodí štěstí.


Miči navíc oba dva hned na začátku varuje, že les dokáže v lidech vyvolat různé představy a halucinace, pomocí kterých je snadno dožene až k sebevraždě, a tak by tam neměl vstupovat nikdo, kdo není psychicky naprosto v pořádku. A když už Sarah na cestě trvá, musí se držet cest a jeho, protože on zná les nejlépe ze všech. Jenže bude to stačit? Nejen Jess v sobě má spoustu démonů. A Sarah ty své ještě popírá. Co když se rozhodne v lese zůstat po setmění? Co když se jí les rychle zmocní? Co když za chvíli nebude schopná rozlišit, co je skutečné? Co když ji už nepustí a navždy ztracené duše ji stáhnou k sobě?


Zní to jako jedna z klasik a nebezpečně to vypadá na honičku po lese? Asi ano. Taky mi to tak znělo a do kina jsem se zrovna nehrnula. Ale protože jsem tam už dlouho nebyla a včera jsem na dlouhou dobu zase měla příležitost tam jít, bylo to buď Les sebevrahů nebo Revenant. A protože byl Les sebevrahů asi o hodinu kratší z výběru, kde jsem zuživě netoužila ani po jednom, zvítězil. A lituju toho? Vlastně ne.
O honičku po lese značnou část filmu šlo. Jakmile jsme se seznámili se Sarah a Jess, překonali cestu do Tokia a k lesu a po seznámení s Aidanem překonali nutnost odvyprávět důležité životní body obou dívek (jejich rozloučení a hlavně smrt rodičů, o níž byla Sarah přesvědčená, že šlo o nehodu s opilým řidičem), vyrazili jsme do lesa a zůstali tam až do konce filmu. Ale nebylo to únavně nudné, jako v podobných případech někdy bývá. Když se třeba někdo ztratí kolem chaty, kde žije brutální vrah, nebezpečí je v podstatě stejné a mě to nebaví. Ale tohle bylo jiné.


Možná proto, že Natalie Dormer hrála víc než dobře, její děs byl děsem a když řvala, tak řvala, nevyla jako hororové maminy. Možná proto, že finální ironie se mi velmi zamlouvala. Ale spíš proto, že onen les je skutečný stejně jako těla v něm a jen představa, jak bloudím po zarostlém hustém pralese, každou chvíli můžu zakopnout o mrtvolu v různém stadiu rozkladu a je noc, mokro a zima, bohatě stačila. A přidat k tomu mrazivý podtext neklidných duchů, což má pro Japonsko úplně jiný rozměr než pro Západ, snadno vyvolá požadovanou pozornost.


Samozřejmě nemůžu popřít, že by se filmaři vůbec neuchýlili k laciným strašicím trikům. Náhlé vynoření ducha, ruka šmátralka, děsivý popraskaný obličej, tajemná holčička, která se mrknutím světla promění na zrůdu a hudební doprovod v podobě hlasitého třísknutí, které zvlášť v kině zvedne ze sedačky ani ne tak strašidelností scény jako spíš úlekem kvůli zvuku, nechyběly a Sarah strašily vytrvale. I když scénu s psaníčkem skrz dveře považuji za velmi dobrý nápad. Ale oproti jiným podobným filmům má Les sebevrahů tu výhodu, že v něm tyto prvky neměly být to hlavní a netvoří podstatu zápletky. Zkrátka nejde o duchy.


Víc než co jiného mi připadá, že se jedná o typickou bilanci mezi skutečnými přízraky a šílenstvím a děj je o tom, zda mu Sarah podlehne nebo ho porazí. To jí navíc ztěžuje ať už reálná nebo vybájená schopnost lesa vyvolávat v lidech to zlé a nebezpečné, takže kromě přízraků začne i podezřívat Aidana z toho, že Saru znal a někde ji drží a les nebo její vlastní představivost, záleží na tom, co si kdo vybere a co kdo považuje za možné, jí k tomu poskytuje i vodítka. Aidan například zarecituje verš z Jessiny oblíbené básně a v jejím stanu, na který narazí, pak Sarah najde knížku s onou básní. Aidan narazí na chatu, kde se válí obaly od energetických tyčinek, které jí, a cosi se schovává za zamčenými dveřmi. V jeho telefonu Sarah vidí Jessinu fotku. A příběh, kterým se pokusil Sarah přiblížit, příběh o jeho bratrovi, je celý vymyšlený.


Jenže kde je pravda? U Sarah přesvědčené, že se Aidan zmocnil Jess a teď má políčeno na ní, nebo u Aidana tvrdícího, že Jess vůbec nezná? U Sarah vídající přeludy a padající do osidel lesa čím dál víc, nebo u Aidana, jenž necítí z podivné moci tajemného místa nic? Co z toho všeho je skutečné? A je skutečné vůbec něco? Miči Sarah varoval, že jakmile uvidí cokoli zlého nebo divného, není to skutečné, ale jen uvnitř její hlavy. Ovšem na druhou stranu... "Samozřejmě, že se to děje uvnitř tvé hlavy, Harry, ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečné?"

Foto z filmu: ČSFD

Mé hodnocení:
 


Komentáře

1 Kiara Kiara | E-mail | Web | 3. února 2016 v 22:05 | Reagovat

Horory nemám v lásce, nerada se bojím, ale vzhledem k tomu, že Les sebevrahů a jeho historii trochu znám, jelikož jsem se jednu dobu zajímala o Japonsko, tento film mě zaujal. Stejně jako herečka, kterou znám z GoT a The Hunger Games. Takže i přes svůj strach z hororů mám Les sebevrahů v plánu :)

2 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 4. února 2016 v 7:40 | Reagovat

[1]: No, pokud se nerada bojíš, tak musím říct, že "bohužel" tohle je docela typickej horor se spoustou duchů a mrtvol :D Ale Natalie tam hraje vážně skvěle a je to zajímavé téma, takže to za to stojí. A hlavně, když si to pustíš doma, nebude tak výrazný zvuk, protože v kině nejvíc lekal právě zvuk, který se ozval při nějaké hororové scéně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama