Má další tvorba:
Článek o historii Železných ostrovů z Písně ledu a ohně


Lidi na setrvačník

3. května 2016 v 17:30 | Ann Taylor |  Přemýšlím o světě
Znáte je? Někdo je kdysi natáhnul, pustil a oni jedou směrem, kterým je strčil, a nezastaví se, dokud je něco nekopne do čumáku. Autíčka. Šunty z tržnice i Hot Wheels. Ale taky hromada lidí, kterým k podobě s autíčky chybí jen pár koleček. Je totiž sice fakt, že člověk pořád nepřemýšlí nad tím, co dělá. Nebo nemá vždy potřebu něco na tom měnit, chápu, každý má zvyky. Jenže nemít tu potřebu nikdy, nikdy se nezastavit, nikdy se neptat, nikdy se nerozhlédnout, jen čekat, až se setrvačník dotočí a pak se zarazit s otevřenou hubou v koncích, to už chápat nemůžu. A vidět zajímavou odbočku, ale přesto jet pořád rovně, to už mám u takových jedinců chuť hledat nový způsob alespoň výživy. Ideálně reverzní, protože jim z pusty často nic jiného stejně nejde. Jo, bude to plné znechucení.


Nehodlám tu mluvit o tom, že by lidé měli každou chvíli zásadně měnit život. Můžou. Můžou se třeba každý měsíc stěhovat, když na to přijde, ale jde to docela blbě dohromady s rodinou nebo hypotékou. A navíc žít třicet let na jednom místě a chodit do jedné práce, pokud jim zajišťuje, co potřebují, není nic špatného. Co třicet let, celý život, pokud chtějí. Ten setrvačník je totiž v něčem úplně jiném než v zásadních otázkách, zdánlivě nenápadnějším a hrozivějším a obvykle se popisuje jiným slovem na s. Stereotyp.

Ten přitom nastane snadno. Přijde hezky plíživě, usadí se a záleží jen na tom, kdy si ho člověk všimne. Ovšem nakonec si všimne vždycky. A jaký je pak rozdíl mezi lidmi, kterým to přecvakává, a těmi na setrvačník? Ti první nečekají, až ho něco naruší, třeba až jim tornádo smete barák, ale udělají to sami. Nesmetou sice asi barák, ale usazený stereotyp vykopnou ven. Ty druhé to naopak ani nenapadne. Vlastně je nenapadne, že by je to mohlo napadnout, a pak bych napadala já, jak mě to štve. Zvlášť, když si začnou stěžovat. Protože jakmile se brodíte den co den, týden co týden, měsíc co měsíc, rok co rok a prvohory co druhohory pořád tím samým bahnem, sice neucítíte, jak doopravdy smrdí, ale začne vám čím dál tím víc připadat, že máte nějak podezřele hnědý nohy. A já nedokážu pochopit, že spousta lidí je stejně nevytáhne a neřekne si: "Hej, vedle po dlažbě by to možná bylo lepší...", často jen proto, že jim kdysi někdo ukázal, že se tím bahnem dá jít.



Netvrďte mi totiž, že neexistují lidé, kterým někdo něco předvedl a oni to do konce života tupě opakují. Schválně, kolik znáte takových, kdo lijí olej do těstovin, aby se neslepily? Nám to jednou řekla učitelka na základce při vaření a já to opakovala dlouho. Došlo mi pak sice, že je to nefunkční blbost, jenže... tolika ne. Nebo je maminka naučila vyvěšovat prádlo za cípy a oni to dělají doteď, zatímco útrpně přehlíží, že mají ze všech triček o dvě čísla větší cípaté šaty. O dokola opakovaných hláškách ani nemluvím (vydrž Prďka, to je vtipný, tos mi vůbec neříkal ráno, včera, předevčírem a posledích deset let). A co teprve, když jim někdo někam postaví třeba mikrovlnku, ať si ji kdyžtak přendají? Dokud bude fungovat, zůstane na stejném místě, i když kvůli ní matlají celou kuchyni i při vaření vody na čaj. Proč? Protože je nenapadne to změnit. A když jiného ano, hrozí stejně třetí světová. Protože to tak přece bylo a věci vždycky jsou proto, že jsou, ne? To dá rozum.

Nejhorší je, když tak postupují i v záležitostech, jež by se měly změnit pro jejich zdraví nebo finance. Mají stejnou banku, pořizují si stejný paušál, platí stejné účty u stejných společností desítky let, vaří pět jídel stejným způsobem a nakupují stejné suroviny bez ohledu na to, že dávno existují lepší, zdravější a chutnější varianty, nebo že by to mohli snadno změnit bez časové i finanční ztráty, a nenapadne je srovnat to nebo vymyslet jinak. I když přichází o stovky a tisíce úplně zbytečně. A k zoufalství okolí, i když je na to někdo upozorní. Protože radši ne, vždycky to tak bylo, tak to tak bude.

A nakonec se dostanou k tomu, že setrvačností žijí. Ráno vstanou ve stejnou dobu, udělají stejné úkony, oblečou si stejné věci, stejně se učešou a stejnou cestou zamíří do stejné práce, aby pak odešli a podstoupili stejnou rutinu jako každý jiný den. A stane se z nich šedá hmota v utahaném oblečení unisexového typu a univerzální velikosti v běžeckých botách, které "nemá cenu řešit", a nikdy si dny neozvláštní, byť třeba jen jinou trasou, nákupem jiných věcí, vymyšlením nového jídla, novým sestřihem, výletem, natož něčím radikálnějším. Přičemž jim nikdy nedojde, co jim vlastně na životě tak vadí.

Samozřejmě to není jen stereotyp, v určitém stereotypu se žít musí. Ne každý má práci vyžadující kreativitu a pružnou pracovní dobu, tak stereotypně chodí do zaměstnání, třeba i pravidelně nakupuje v jednom místě, protože nemá moc výběr, a stereotypně sleduje seriál v přesně daný den, to je normální. Podstatné je, že i tak dokáže sehnat impulsem, jenž mu zase zapojí mozek a napumpuje ho energií nebo vzrušením nebo vesmírnou pránou, čímkoli chcete. Lidi na setrvačník to však nehledají, místo toho vnitřně upadají do kómatu, takže prosím, nebuďte jedněmi z nich. Můžete se bát změn a nemít je rádi. Ale není to o změnách, jen o impulsech, co vám dají důvod víc než existovat a nenechat se ubít rutinou bez konce.

Vždycky jde přece přijet dvaatřicítkou domů po osmi hodinách u monotónního pásu a místo výrazu robota v hybernaci nahodit kostým mývala a rozjet karaoke.


 


Anketa

Je Grissom neplodný?

ANO
NE!!
Ne, to Sara!

Komentáře

1 Heaven Heaven | Web | 3. května 2016 v 17:56 | Reagovat

Znám takové lidi... Třeba moji prarodiče. Do práce nechodí a kdyby nemuseli nakupovat a jezdit pro moji sestřenici jeden den v týdnu do školy, nevytáhli by paty z domu... V jejich domě je taky pořád všechno stejné. Ta hnusná kuchyň, vrzající skříňky, hrníčky s povlakem, studená voda v umyvadle... Ale nemůže se to změnit, protože tam to vždycky bylo a tak to vždycky bude...

2 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 3. května 2016 v 17:58 | Reagovat

[1]: U prarodičů je ještě často ten problém, že podle nich už to "na těch pár let" nemá cenu. Ale když do toho zabřednou třeba i čtyřicátníci, tak to je zlý.

3 co-s-tim co-s-tim | Web | 3. května 2016 v 19:02 | Reagovat

Super článek. Znám takový lidi a to jsou i stejně starý jako já. Já je neviděla cca 2 roky. Pak je potkám. A oni jsou pořád stejní. Nikam se nepohnuli nic na sobě nezměnili. A já zjišťuju, jak daleko od nich jsem. Prostě stereotypně pořád dělaj totéž. Nikdy neudělaj změnu. A to třeba jen v maličkostech.

4 Necroparanoia Necroparanoia | E-mail | Web | 9. května 2016 v 17:20 | Reagovat

Nenávidím takový lidi. Mám známou, která je v mým věku a připadá mi, že už zamrzla a jenom čeká na důchod. Žádný ozvláštnění vzhledu, nic novýho, zavedený postupy, co jí řekla maminka, to je svatý, i když jsou to ohraný hlášky "za komančů bylo líp", žádnej vlastní názor... Tak neuvěřitelně mi zvedá tlak.

5 Kutil Kutil | E-mail | Web | 13. května 2016 v 14:19 | Reagovat

A co takhle stereotypy obrátit ve svůj prospěch? Banální úkony nutné k životu dělat "jako vždycky" a bez přemýšlení a volnou mozkovou kapacitu využít právě pro tu kreativitu... Nesmí se ovšem té dvaatřicítce neočekávaně změnit trasu, to je fakt.

6 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 13. května 2016 v 15:12 | Reagovat

[5]: Podle mě je mýtus, že když něco děláš "jako vždycky", tak na to nemyslíš a můžeš mozek nasměrovat úplně jinam tak, že se doopravdy soustředíš na nějakou myšlenku. Nikdy se mi to nepovedlo, a to jsem to zkoušela i u naprosto monotónní práce ve fabrice, kterou po půl dni zvládneš se zavázanýma očima. Můžeš myslet u toho, ale stejně budeš celou dobu myslet I na to co děláš, sledovat to a "kreativitu" ti neustále bude rušit myšlenka na to, jestli to děláš jak máš nebo co musíš popadnout v příštím kroku. To není o tom. Jde jen o to, jestli jsi člověk, který je schopný si uvědomit, že by něco šlo zkusit i jinak, že by to mohlo být zajímavé, a že by se pak nemusel tvářit, jako že už vlastně dávno chcípnul, protože už ho to přirozeně nebaví a otravuje ho to, nebo člověk, kterýmu nedojde, že co mu jednou někdo ukáže, to nemusí opakovat do konce života, a tak zůstane otrávenej a chcíplej bez jakýkoli snahy.

7 Naděje Naděje | E-mail | Web | 18. května 2016 v 19:25 | Reagovat

Tak nějak jsi mi připomněla moji rodinu. Vždycky když tam přijedu i po delší době, tak mám dojem, že se vůbec nic nezměnilo. Uprchlá ponožka leží stále v tom stejném koutě, věci se hromadí, protože by se přece mohli jednou hodit. A lidé spí a jen tak přežívají.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama