Má další tvorba:
Nová povídka Jsem to, co jsem z Agents of S.H.I.E.L.D a Strážců galaxie
Rozbor kandidátů na Azora Ahaie z Písně ledu a ohně


Stephen King - Mlha

16. června 2016 v 17:16 | Ann Taylor |  Knižní recenze
Originální název: Skeleton Crew
Rok vydání: 1985
Rok vydání v ČR: 2007

Hned na začátku musím poznamenat, že protože jde o soubor povídek, ne všechny byly původně prvně vydány roku 1985 a stejně tak název neplatí pro všechny. A také tu nebudu všechny rozebírat, protože s mým zvykem šťourat se v každém kusu docela dlouho by to vyšlo na sérii článků. Rozhodně vám musím přiblížit nejdelší a první povídku, která je naprosto skvělá, a pak vyberu několik dalších, jež mě zaujaly. A možná ty ostatní shrnu alespoň obecně, protože přece jen povídková a románová tvorba je rozdílná jak pro psaní tak pro čtení.


Kingovy romány každý velmi dobře zná. Jsou populární, stávají se z nich filmy s větším i menším úspěchem a psací továrna King stále chrlí další (díky tomu, že v závěru knihy k většině povídek přidal i doprovodné slovo o tom, jak vznikly, konečně trochu víc onu továrnu chápu). Ale co povídky? Několikrát už jsem si stáhla sbírku v domnění, že jde o román, a nikdy jsem ji nerecenzovala, protože jde vždy o pestrou směsku a rozhodně ne každý kousek v ní se mi líbí. Ale tuhle jsem si koupila, stála za mým novým členstvím v Klubu knihy Dobrovský, a především obsahuje dlouhou povídku Mlha, taktéž zfilmovanou, a ta mě zaujala natolik, že ji zrecenzovat prostě musím.

Film jste možná viděli, ale protože má úplně odlišný konec, jenž na city nejen hraje, ale přímo je rve z těla, směle se můžete pustit do čtení. Tak jsem to udělala i já a jsem za to ráda.
Hrubá osnova je stejná - po ohromné bouři malíř David se svým synem a protivným sousedem vyrazí nakoupit zásoby do supermarketu v nedalekém městečku a zatímco plní košíky a čekají v nekonečných frontách u pokladen, protože vypadla elektrika a nebohé pokladní musí nákupy počítat ručně, stále blíž se k nim přikrádá podivná mlha, která se objevila hned ráno po bouři. Nikdo jí dlouho nevěnuje větší pozornost, jen někteří ze starousedlíků opět začínají mluvit o projektu Arrowhead, záhadném vojenském projektu uskutečňovaném nedaleko.

Jenže to se změní ve chvíli, kdy do supermarketu vtrhne zakrvácený muž, který křičí, že v oné mlze něco je, a ještě víc, když jeden neopatrný zaměstnanec vyjde ven, aby očistil vývod generátoru, obalí ho nějaká podivná chapadla, roztrhají a odtáhnou. Od té doby je jasné, že ona mlha opravdu není přátelská a že se v ní skrývá cosi nebezpečného. A když se skupina nevěřících vydá ven a nedojde ani sto metrů, pochopí všichni uvnitř, že jsou v pasti. Jenže i když jim zatím nedochází zásoby, protože v rámci možností jsou na nejlepším místě, můžou to i tak zvládnout? Se strachem o své milované doma, se strachem o život, s nejistotou, kdy se ta podivná stvoření probourají dovnitř, proč to ještě neudělala, kdy mlha konečně zmizí či zda snad nezmizí nikdy a především s náboženskou fanatičkou, bandou opilců a hranicí šílenství proklatě blízko?

Stejně jako ve filmu mě právě interakce takových odlišných charakterů v tak neuvěřitelném stresu jako útok bytostí z jiné dimenze hodně napínala a bavila. Zajímalo mě, jak se spolu vypořádají, kolik lidí podlehne děsivému kázání fanatičky a kam až je dovede, jak se se situací vyrovnají všichni neschopní pobrat, co se to vlastně děje, a samozřejmě jestli z toho David a jeho syn vyváznou živí, což vůbec nebylo jisté. Ale také se mi líbilo, že King vlastně nevysvětlil, co se stalo a odkud ona mlha přišla. Dal nám vodítka k tajemnému projektu Arrowhead a patrně to s ním souvisí, ale znamená to, že vojáci omylem otevřeli bránu do jiné dimenze? Že přivolali mimozemšťany? Nebo že se jim vymknul nějaký pokus a oni vypustili mlhu, která zmutovala tvory z místních moří a lesů a ti začali hon na lidi? Upřímně, já v tom nejvíc spatřuji to poslední, ale kdo ví? Možná ani King, a v tom je to příjemné kouzlo této povídky, jež by mohla být i samostatnou knihou.

Další kousek, který mě docela zaujal, byl Jaunt. Tato mnohem kratší povídka spadá do říše sci-fi a vlastně se odehrává během několika chvil, kdy jedna rodina čeká, až je uspí pracovníci jauntovací stanice, v podstatě teleportu směrem na Mars, protože podstoupit cestu teleportem je možné pouze v bezvědomí. A aby otec uklidnil své potomky, pro které je to první cesta, vypráví jim i nám, jak vůbec byl jaunt vynalezen a jakými problémy si jeho strůjce prošel. Především těmi, že když nechal projít bránou živého tvora, objevil se u druhé brány naprosto duševně zničený a po chvíli zemřel. Dlouho nemohl přijít na to proč, ovšem my to nakonec zjistíme. Kvůli jedné strašlivé nehodě, která se má odehrát právě teď.

I když totiž sci-fi není moje oblíbené a nezaujal mě tolik ani námět, jakmile se ukázal problém s přepravou živých tvorů při vědomí, zase se ve mně probudila velká zvědavost a snažila jsem se vymýšlet, proč tomu tak mohlo být. A vysvětlení mě ohromilo a učarovalo mi, protože tyhle metafyzické záležitosti jsou hlavně poslední dobou mým velkým zájmem.

Třetí a předposlední povídka, která se mi hodně líbila, pak byl Prám. I tady se děj odehrával v několika málo hodinách, ale zato byl neuvěřitelně napínavý a krutý. Skupina vysokoškoláků se totiž rozhodne zajet si naposledy k jezeru, a přestože už není moc teplo a voda je studená, doplavou k prámu, který zatím jeho majitelé nezazimovali. A tam by to mohlo skončit spolu s jejich typickými adolescentními problémy kdo lépe zaujme jakou dívku a komu kdo dá přednost a jak zvládne žárlivost, jenže pak se na jezeře objeví podivná zdánlivě ropná skvrna a situace se rychle změní. Když totiž jedna z dívek začne mít všeho dost, žárlení i fascinace skvrnou, skočí do vody a ona skvrna ji doslova sežere jako kyselina.

Okamžitě tak vypukne panika, protože zbylí tři pochopí, že jsou uvězněni a nebyli by schopní stihnout doplavat na břeh. Přitom o nich nikdo neví a touto oblastí na podzim už ani nikdo neprojíždí. Ba co víc, skvrna se zvětšuje a jako by i moudřela. Začne totiž doslova útočit na prám, vyplňovat každou mezeru a čím dál víc jim zkracovat šance. A když už zbudou jen poslední dva... poslední jeden... kdo zvítězí?

Tohle byl zase čistý boj o život s neznámou a brutální silou, hrozba nesmírně bolestivé smrti, již jsem si dokázala docela živě představit, a vyobrazení zoufalství, když je naprosto jasné, že žádná pomoc zvenčí nepřijde. Byl to tedy horor plný čirého napětí. Sice mě nejdřív otravovaly typické pubertální scény, vadilo mi, že muselo uprostřed horoucího nebezpečí zase dojít k sexu působícímu dost lacině a neskutečně mě iritovala hysterie jedné z hlavních ženských postav, ale na druhou stranu, vzhledem k jejich věku a tomu, co o nich v příběhu víme, to k nim patří.

A poslední povídka, která podle mě vyniká, je opět o něco delší a jmenuje se Balada o pružné kulce. Pojednává o šílenství a odehrává se v podstatě ve vyprávění jednoho šéfredaktora, jenž svým přátelům vypráví o dávné spolupráci s jedním spisovatelem. Dávné, ale pamětihodné. Tento muž mu totiž kdysi do časopisu poslal svou povídku o šílenství a jemu přišla tak dobrá, že se ji rozhodl otisknout. Spojil se proto se spisovatelem a vedli spolu sporadickou korespondenci, jak to tak obvykle bývá. Jenže pak se mu onen muž svěřil, že mu k úspěchu pomáhá fornit, jakýsi skřítek žijící v jeho psacím stroji, který mu stroj a papír popráší fornusem, práškem štěstí, a on pak píše dobré věci.

Šéfredaktor mu to samozřejmě nevěřil, ale protože měl problém s pitím, odpověděl mu na dopis v opilosti a připojil jeho kresbičku vyjadřující existenci fornitů. Spisovatel se toho bohužel chytil, pochopil to tak, že i šéfredaktor jednoho má, a když ho jeho zoufalá manželka poprosila, aby mu neničil život a přistoupil na tuto hru, začalo se šílenství plížit i k němu. V několika dalších opileckých dopisech s ním totiž došel k závěru, že elektřina ničí mozek, a že opravdu i on sám vlastní fornita, a jak jemu jeho mozek ničil alkohol, začínal některým těm věcem věřit. I jeho život se začal hroutit a on se neustále potácel mezi záblesky reality, kdy věděl, že to je všechno nesmysl, a alkoholovým oparem, kdy pobíhal po domě a vytrhával kabely ze zásuvek. A přitom si byl vědom, že kulka mu už v mozku poletuje a že stačí jen málo, aby ho postrčila přes okraj. A co když ho postrčí? Co když se i z jeho stroje náhle vysune malá skřítčí ručka?

Ústředtím tématem je tady tedy šílenství, další z mých oblíbených, a navíc nepopisované prostřednictvím vypravěče nebo první osoby, ale prostřednictvím muže, který to zažil, avšak už se od minulosti distancoval. Tedy bez emocí, nepřibarvované, jen konstatování toho, co se dělo, a mě zaujalo. Možnost sledovat s odstupem, jak se propadá do víru něčeho, čemu sám vůbec nevěřil, jak ho to požírá a odhadovat, co bylo onou pružnou kulkou, která mu otevřela cestu k šílenství, nebylo tak úplně napínavé na rozdíl od ostatních povídek, ale dost zajímavé, alespoň pro mě, kterou tyhle psychologické záležitosti jako rozbor bludů baví.

Ostatní povídky pak měly obdobný typicky hororový nebo sci-fi hororový námět a byly lepší i horší. Patří mezi ně Zde jsou tygři, Opice, I povstal Kain, Zkratka paní Toddové, Kšeft na svatbě, Textový procesor bohů, Muž, který nepodával pravici, Plážový svět, Obraz smrtky, Nona, Nezmar, Náklaďák strejdy Otta, Ranní rozvážky, Bourák: Příběh z prádelny, Babička (nejspíš pátá nejzajímavější, popisující několik hodin, kdy doma zůstává pouze malý chlapec společně s nemohoucí strašidelnou babičkou ve chvíli, kdy zemře a ukáže se jakousi ďábelskou čarodějnicí, takže to bude mít nečekanou dohru) a Úžina. Některé byly slabší, především asi ty, u kterých mi připadalo, že vyzněly do ztracena, jako Ranní rozvážky, Příběh z prádelny nebo Kšeft na svatbě. Některé zase měly nečekané dobrý konec po ději, kdy by každý čekal katastrofu, a některé se celkově táhly v poklidnějším a trochu milém tempu, jako třeba Úžina. A u Zde jsou tygři mi připadalo, že je tak absurdně dokonalá, že jsem se musela smát, tudíž se vzájemně vyvažovaly a po jedné, kdy jsem byla ráda, že zbývá už jen pár stránek, přišla jiná, vděčnější.

Sbírka ale obsahuje také dvě básně, Paranoia: Zaklínadlo a Pro Owena, a u těch už jsem nebyla nadšená ani trochu. Paranoia byla ještě dobrá. Doslova paranoidní představy sestavené do básně. Ale Pro Owena jsem ani nepochopila a možná je to jen tím, že nemám blízko k poezii, možná tím, že jsem přesvědčená, že překladem básně přichází o hodně z původního smyslu, ale byla jsem ráda, že jsou krátké, a vůbec se mi tam nehodily. Patrně největší skvrna na jinak slušném díle.


Mé hodnocení:


Další zrecenzované knihy tohoto autora:
>>Carrie<<
>>To<<
>>Misery<<
>>Blaze<<
>>Zhubni<<
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 17. června 2016 v 16:24 | Reagovat

Klasika. Nic extra, ale jako odpočinek skvělá!

2 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 17. června 2016 v 16:55 | Reagovat

[1]: Jo tak nějak. To je problém se sbírkami povídek, sejdou se tam dobré i slabé a pak se to jako celek vyprůměruje.

3 Melanie Melanie | Web | 17. června 2016 v 17:51 | Reagovat

Tuhle sbírku jsem dostala k Vánocům a musím říct, že s tebou souhlasím. Mlha je samozřejmě skvělá, i Jaunt a Prám jsou naprosto výborné povídky. Já bych ještě přidala Opici, ta se mi taky líbila. A taky Textový procesor bohů - tam mě zaujal hlavně ten nápad. Některé ale byly fakt slabé - třeba ten Kšeft na svatbě. A ty básničky mi tam taky nezapadaly.

4 Adina Adina | Web | 19. června 2016 v 15:05 | Reagovat

Na Kinga se chystám o prázdninách. Všichni o tom mluví a já (že mi není hanba) jsem se ještě nedostala k žádné jeho knize. Takže díky za tip, třeba začnu zrovna touhle :)

5 Necroparanoia Necroparanoia | E-mail | Web | 19. června 2016 v 20:02 | Reagovat

Viděla jsem film ale ani jsem nevěděla, že je na motivy knihy Stephena Kinga. Už vím, pro co si půjdu příště do knihovny.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama