Má další tvorba:
Rozsáhlý článek o viteálech
Devatenáctá část povídky Dračí píseň z Písně ledu a ohně
Nový blog, kam se postupně přesunu, ve výstavbě - tayloroviny


Michael Crichton - Ztracený svět

4. srpna 2016 v 13:12 | Ann Taylor |  Knižní recenze
Originální název: The Lost World
Rok vydání: 1995
Rok vydání v ČR: 1997

Když před pěti lety došlo ke katastrofě při posuzování Jurského parku otevíraného InGenem, snažili se přeživší na celou aféru zapomenout, předstírat, že žádný ostrov s dinosaury neexistuje, podle dohod s vládou a InGenem i tvrdili, že žádný nenavštívili, a proplouvali dál svými životy. Třeba Ian Malcolm, kterého tam zvířata poranila tak, že dokonce přišly zprávy o jeho smrti, se soustředil na výzkum matematické teorie chaosu a zajímavé téma vymírání druhů. Jenže najednou se něco stane, na kostarické pobřeží začnou vlny vynášet zdechliny zvířat až podivně připomínající dinosaury, a to už si několik lidí nemůže nechat ujít. Především po vědění hladový paleontolog Levine a po úspěchu a penězích hladový zloděj vědeckých objevů Dodgson. Zkrátka, odpoutejte se od druhého filmu, který vznikal ve stejné době jako vyšla kniha, protože je velice odlišný, a připravte se na pád do sice ne tak hluboké akce jako v prvním díle, ale do mnohem hlubší vědy.


Levine, posedlý výzkumem oněch podivných zvířat, totiž začal zkoumat tichomořské ostrovy, a i když ho Malcolm nejprve odbýval jako všechny ostatní, nakonec se nechal zlákat vidinou na možné unikátní pozorování, pomocí kterého by lépe mohl porozumět fenoménu vymírání. A společně s technikem doktorem Thornem a jeho asistentem Eddiem Carrem sestrojil nejmodernější vybavení, s kterým se odhodlali odjet na ostrov Isla Sorna, jenž určili jako jediný možný zdroj dinosauřích mršin. Dodgson naopak toužil získat pouze zvířata, aby je mohl využívat k pokusům, neboť je vnímal jako uměle vyrobené živočichy bez pravidla o jejich ochraně, a protože oba vědce odposlouchával, jak se na takového špinavého hráče o peníze sluší, na ostrov vyrazil ve stejnou dobu. A když se ke všemu připletla i Malcolmova bývalá přítelkyně, zooložka Sarah Hardingová, a dvě děti, Arby a Kelly, Levinovi malí asistenti ze školy, kde byl nucen přednášet, jež se nehodlaly smířit s tím, že je s sebou na dobrodružnou výpravu nevezmou a schovali se ve speciálních vozech, katastrofa na sebe nenechala dlouho čekat.

Levine totiž odletěl o něco dřív než zbytek výpravy a prakticky okamžitě přišel o pomocníka i o zásoby kvůli překvapivému útoku carnotosaura. Dodgson zase ve svém pokusu vybrat hnízda zvířat rozzuřil dva tyranousaury, kteří mezi výpravami nedělají rozdíl a rozhodli se potrestat tu, na níž narazí první, a inteligentní raptoři si také brzy uvědomili, že jim na ostrov dorazila nová kořist. A vedle toho se Levine a Malcolm stále snažili přijít na to, co je s ostrovem špatně, a proč jim jejich předpoklady nevychází. Odhalí tedy nakonec, zda jde o unikátní ekosystém, který by mohl předvést vymírání druhů v přímém přenosu, zda se někde stala chyba, jež stála život nejen InGen, či fakt, že o životě člověk doopravdy stále nic neví? A vyváznou vůbec navzdory všem pečlivým přípravám živí? Podle Iana je řád života samoorganizující. Jenže co když se v něm vyskytnou rušivé prvky a opět rozpoutají chaos?

Dobrá zpráva je, že chaos nerozpoutají ve větách. Tento druhý díl k prvnímu Jurskému parku se čte stejně dobře, je stejně srozumitelný, i když se zabývá docela pokročilou vědou na hranici biologie, matematiky a filozofie, a to hlavně proto, že většinu vědeckých teorií vyslovených během pozorování ostrova Malcolm a Levine vysvětlují spolu se čtenáři i dětem, a tak stále zůstávají v pochopitelné úrovni. Jinak jsem ale četla, že původně tato kniha vzniknout neměla, a přijde mi, že je to na ní trochu znát.

Zdálo se mi především divné, že se Malcolm ani jednou nezmínil o ničem, co se stalo na Isla Nublar, dokonce dlouho působil, jako by tam vůbec nebyl a všechno o Isla Sorně tušil jen na základě nějakých informací, které někde pochytil. Působilo to hrozně nekonzistentně a podivně. Přitom na mnoha místech jsem vyloženě čekala, že zmíní něco, co viděl na Nublaru, protože by to ne nevýznamně pohnulo se situací, ale první kniha jako by se ani nestala nebo jako by absolutně nebral v potaz, co tehdy zažil. A z podobného důvodu mě iritoval i Levine. Ten sice neměl žádné předchozí zkušenosti s dinosaury a Malcom mu nikdy neprozradil, že je InGen vyrobil, dokud je sám nenašel, ale také často zbytečně zadržoval své poznatky, choval se panovačně a protivně a jako by ignoroval zjevné nebezpečí. Naopak panovačné hysteriky dělal z Eddieho a doktora, kteří se jediní chovali naprosto rozumně (a samozřejmě Sarah, ta jako veterán přežívání v divočině pevně věděla, co dělá), a z dětí občas jen za to, že se chovají jako děti. A to ani nemluvím o až karikaturních akcích Dodgsona a jeho plašičky.

Na druhou stranu ale ne, že bych si čtení neužila, naopak. Akce bylo v knize víc než dost, především v druhé části na ostrově, protože celkem dlouho trvalo, než se na něj vůbec dostali, a honičky s několika druhy dinosaurů jsem zhltla se spokojeností. A také se o nich něco dozvěděla. K tomu jsem stále bažila zjistit víc o nastolených tématech vymírání a chování, kterým Malcolm s Levinem docela rychle přicházeli na kloub, ale stále jen trousili poznámky, jak jim vše konečně dává smysl nebo jak je něco zajímavé, ale nikdy neměli dost času nebo důkazů, aby se pustili do vysvětlování, takže to i působilo, jako že ostrov skrývá nějaké ohromně zajímavé tajemství, po jehož rozluštění bažím (a nakonec nebylo zase tak zajímavé, ale perfektně splnilo účel), a vyloženě jsem litovala, že tam těch výkladů není víc.

Když jsem knihu četla poprvé, soustředila jsem se spíš na vyprávěný příběh o přistání na ostrově, kde nic nejde podle plánu a místo utajeného pozorování jsou aktéři vrženi do boje o život. Všechna filozoficko-biologická věda pod tím pro mě byla když ne nesrozumitelná, tak nezáživná. Ovšem teď se můj pohled změnil, o témata, jež Crichton řeší už v prvním díle a teď ještě hlouběji, se docela zajímám a všechny Malcolmovy přednášky (protože Levine mi nebyl sympatický) o vymírání, vzorcích chování, učení a genetice a náhodách, chaosu a řádu mě hodně inspirovaly.

Nikdy jsem neměla sci-fi v oblíbených žánrech a nikdy jsem takovou literaturu příliš nevyhledávala, ale když se mi do ruky dostala i kniha Smyčka, jež naráží na mírně podobu problematiku, a některé zmínky z Brownových děl, zjistila jsem, že pronikat do tajemství existence jako takové je nesmírně zajímavé, byť se jedná jen o pohled daných autorů. Vím třeba, že když jsem se chystala zrecenzovat tuto knihu před pár lety, k čemuž nakonec nedošlo, měla jsem přichystanou poznámku, že citáty o chaosu a ilustrační obrázky na začátku každé části jsou matoucí a někomu, kdo se v tom nevyzná, spousta věcí nedává smysl. Že je škoda, že tam není víc příběhového napětí a třeba i interakce Levinovy skupiny s Dodgsonem a že se mi nejvíc líbila scéna se záchranou tyranosauřího mláděte. Avšak to už vůbec neplatí a teď říkám, že si ji s radostí přečtu znovu ze stejného důvodu, proč vůbec na ten ostrov jeli. Abych pozorovala, teoretizovala a dělala vlastní závěry o něčem, čemu vůbec nerozumíme.

Mé hodnocení:


>>První díl Jurský park<<
 


Komentáře

1 sarushef sarushef | Web | 17. srpna 2016 v 15:08 | Reagovat

To zní super :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama