Má další tvorba:
Nová povídka Jsem to, co jsem z Agents of S.H.I.E.L.D a Strážců galaxie
Rozbor kandidátů na Azora Ahaie z Písně ledu a ohně


Agatha Christie - Vraždy podle abecedy

25. září 2016 v 8:59 | Ann Taylor |  Knižní recenze
Originální název: The A.B.C. Murders
Rok vydání: 1936
Rok vydání v ČR: 1970

Nejsem si úplně jistá prvním datem vydání u nás, jelikož jsem objevila nějakou přílohu novin ze třicátých let a pak až knihu z roku 70, přičemž můj výtisk je z roku 93, ale jinak jsem si naprosto jistá, že se mi líbila stejně jako předchozí dílo Christie, jež tu mám uvedené, a to přesto, že její zvlášť velká fanynka nejsem a dávám přednost objemnějším knihám (i když často spíš kvůli ceně, protože i přes pouhých pár stránek, jaké mají, stojí jako dvakrát tak dlouhé). Ovšem tahle byla v jedné věci jiná - na rozdíl od Deseti malých černoušků zde vystupoval legendární Hercule Poirot.


Stanul přitom před nesnadným a vskutku děsivým případem. Někdo mu zaslal dopis, který zněl značně podivně a mluvil o tom, že pisatel hodlá otestovat jeho detektivního génia nespecifikovanou událostí v Andoveru. A podepsaný byl jako A B C. Nejdřív to bral jen jako nějaký nepovedený žertík, ačkoli z něj neměl dobrý pocit, ale když byla v Andoveru zavražděna A. Asherová, měl jistotu, že ve skutečnosti jde o něco mnohem vážnějšího. A když došlo ke smrti Betty Bernardové v Bexhillu a lorda Carmichaela Clarka v Curstonu a v ani jednom případě po sobě vrah nenechal žádná zjevná vodítka, bylo jasné, že situace se začíná zvrhávat v katastrofu.

Jenže to by to nebyl Poirot, aby navzdory pochybám Scotland Yardu, navzdory zdrceným příbuzným obětí a navzdory spěchu ve snaze zabránit další vraždě a dokonce i navzdory vrahově snaze dokonale ho zmást, nepřišel na tu nejtenčí nitku, pomocí které dosáhl lana vedoucí přímo k ruce, jež svírala nůž. A hůl. A pásek.

O tom, že se mu to podaří, navíc asi vzhledem k žánru klasické detektivky není možné pochybovat. Ovšem sledovat jak se to podaří, jak se nahromadí vodítka, jak se z podezřelých nakonec stanou oběti a z nevinných přihlížejících bezcitní zločinci, to je to, oč tu běží. A minimálně díky neukojitelné zvědavosti, kdy Poirot konečně zvedne oponu svých dedukcí a kdo bude tím, na koho ukáže, běží to víc než rychle a svižně.

Pro mě to ostatně bylo první setkání s Poirotem, protože ani televizní seriál s ním mě nikdy nelákal, a tak jsem si užívala jeho styl vyšetřování, přemýšlení i zvláštní mluvy. Jako Francouz v Británii totiž zjevně má potíže se slovosledem a zachycením nuancí, a tak je nepřehlédnutelné, kdy mluví zrovna on. I když se mi zdá, že v překladu to není tak vychytané, protože se v něm často pracuje jako s hlavním bodem s doslovným a nepřesným překladem z angličtiny, kdy je z precisely uděláno precizně místo přesně tak nebo z naturally naturálně a ne přirozeně. Což mě na jednu stranu trochu otravovalo. Na druhou je však docela osvěžující číst text, který používá jazyk první poloviny minulého století.

Především se mi ale líbil způsob vyprávění. Velmi oceňuji, jak jde k věci a nezabývá se hloupostmi, jimiž by knihu jen uměle protahoval. Hromada autorů se v současnosti neobejde bez desítek stran nepotřebného popisu oblečení lidí, popisu toho, jak a co jí, jak kouří, jak jdou po ulici, kolikrát celé jejich cesty z práce domů a zkrátka věcí, které kromě utvoření obrazu ve fantazii čtenáře nepřináší vůbec nic. Tady ale nic takového nezdržovalo. Kniha vyprávěná formou vzpomínek Arthura Hastingse, Poirotova společníka, sem tam přerušená kapitolou z pohledu třetí osoby, avšak velmi chytře tak, aby ukázala jen to, co zatím má čtenář vidět, byla v podstatě jen o rozhovorech se svědky a policií a o nahlas pronášených úvahách při pátrání. Tedy přesně to, co mě zajímá a co mě přimělo přečíst ji celou za jedno odpoledne.

A přitom to ani nebylo tak jasné a přímé, jak by se vzhledem k délce, klasice a dokonce představení "vraha" hned v začátečních kapitolách mohlo zdát. Celou dobu to totiž vypadá, že máme jen sledovat, jak se Poirot dostane k muži v kapitolách třetí osoby, ale netrvá dlouho a stejně přijdou pochyby a podezření ohledně dalších, i když působí naprosto neracionálně. Tedy vlastně přijde i ke čtenáři stejný problém jako k Poirotovi, a pak nezbývá než hltat stránky dál a odhadovat, kde asi leží pravda.


Mé hodnocení:


Další zrecenzované knihy této autorky:
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 25. září 2016 v 9:20 | Reagovat

Agathu Christie mám moc ráda, ale tuhle knížku jsem ještě nečetla :-)

2 Joina Joina | Web | 25. září 2016 v 11:44 | Reagovat

To je pěkně stará knížka.
Detektivky moc nemusím, ale vždy se někdy musí přečíst či vyzkoušet vše.

3 Necroparanoia Necroparanoia | E-mail | Web | 25. září 2016 v 21:38 | Reagovat

Náhodou jsem jí objevila ještě na základní škole u mámy v knihovničce, byla jsem zrovna nemocná a nudila jsem se, tak jsem jí v necelých čtrnácti letech zhltla jedním dechem a až do konce vydržela napnutá :D

4 Melanie Melanie | Web | 1. října 2016 v 9:37 | Reagovat

Agathu Christie mám hrozně ráda a zrovna Vraždy podle abecedy je jedna z mých nejoblíbenějších knih, které napsala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama