Má další tvorba:
Článek o historii Železných ostrovů z Písně ledu a ohně


Fakt vás to zajímá?

22. září 2016 v 23:09 | Ann Taylor |  Téma týdne
S největší pravděpodobností ne. Každý druhý tohle téma využije k obsáhlému popisu vlastní osoby a osobnosti a já nevěřím, že kohokoli zajímá babrání se v cizí existenci, pokud toho člověka nezná alespoň minimálně. V mém případě mě to nezajímá, ani když ho znám celkem dobře. Ale i tak toho využiju taky, protože třeba bude zajímavé přemýšlet nad tím, kdo jsem. Možná vás i něco překvapí. Možná vám strhám ideály. Budu totiž výjimečně upřímná a lidé nemají rádi, když jsem upřímná.


Jsem Danielle "Ann" Taylor, agentka FBI, toho času zástupkyně vedoucího newyorské pobočky se specializací na... moment, moment, to bylo jen alter ego do jedné povídky, zpět. Jsem Danielle "Danny" Chase, agen... eh, to je jiná povídka. Ta s ohněm. Takže kdo vlastně jsem?

Pro začátek Ann Taylor. Mé pravé jméno ti nejbystřejší dokáží najít, ale já nemám důvod ho zveřejňovat. Není nudné, co se týče příjmení. To má asi jen padesát lidí v republice a je tak české, že je v něm ň. Ovšem možná by mohlo vycházet z německého praprapředka, který měl něco společného s přepalováním stříbra, a z nějakého nepochopitelného důvodu ho nikdy nikdo nezachytí napoprvé, když ho říkám, a půlka ho nedokáže přečíst. Přitom na něm není nic komplikovaného. To i slovo komplikované je komplikovanější. Avšak nebudu jím komplikovat život ani vám, takže Ann Taylor.

To, že aktuálně je mi 24, není tajemství. Čili jsem čtyřiadvacetiletá Ann Taylor, nyní už nestudující pracující. A to všechno totální náhodou proto, že mi to někdo další podsunul. Nevěříte? Vzpomeňte si, až budu prezidentka. Protože já budu. Nic jiného mi nezbývá, když to předpověděl známý.

Jsem absolvent ek... nejprve základky, to dá rozum, i když ne každému se podaří alespoň to, potom ekonomky. Nudné, k ničemu a mě absolutně nebavící. A náhodou, protože ač praktická maturita z účetnictví a ekonomiky byla brnkačka a slohovka snad má oblíbená část, jeden z ústních předmětů jsem podělala, páč jsem o vylosované otázce neměla šajna. Leč, dostala jsem díky přesvědčení naší "ekonomářky", že jsem ta dobrá studentka, dvojku a odešla domů jako absolvent střední školy.

Zároveň jsem neměla žádnou zvláštní tužbu ohledně konkrétního studia na vysoké. Milovala jsem CSI a forenzní vědy, miluju je pořád, ale rozumím jim jako dělňas s tou nedokončenou základkou u piva rozumí politice, takže to neklapne. Milovala jsem a miluju taky češtinu, jenže to není k živnosti, tudíž to taky neklapne. Proto jsem se inteligentně přihlásila na tři obory na fildě, aniž bych tušila, co doopravdy obsahují, a jen tak mimochodem, z náhlého popudu v deset večer, bez jakéhokoli zkoumání, i na práva. Proč ne. Je to nejblíž CSI, co může netechnický a nepřírodovědecký člověk být, pokud nehodlá uklízet místa činu. Nu, přijímačky byly formou SCIÍ a já se tam s totálním dlabungem bez problémů dostala. Náhodou.

A pak jsem je náhodou absolvovala s tím, že mě náhodou nikdy nevyrazili od zkoušky ani přes neuvěřitelně chabé výkony, u nichž jsem si připadala jako mistr Bean vyslaný coby znalec umění s Whistlerovou matkou. S výjimkou jedné, již jsem vzdala sama. Za "ne, nevím, ukončíme to, než se tu rozbrečím" by stejně bylo blbé dát trojku. A to ani nemluvím o diplomce. Schválně vyřešte rovnici "kolik kilo muselo vedoucímu, oponentovi a předsedovi komise spadnout na hlavu, že mi prošla i s obhajobou, kterou vybalit u soudu, sedím doteď". Řekla bych, že spolu rekonstruovali panelák, a spadly na ně poslední tři patra, jinak si to nedokážu vysvětlit.

A stejné podivné štěstí jsem měla i potom. Nepřetrhla jsem se při hledání práce, byly ještě prázdniny. Ovšem náhodou mě přijali hned při první vážně míněné odezvě na inzerát, o němž jsem však byla přesvědčená, že to zkouším jen pro klid duše a nezní v nejmenším nadějně. Takže jsem teď advokátní koncipient. Nějak náhle samo se to. Přitom jsem o svých schopnostech vždycky měla velmi mizerné mínění, akorát jsem se neobtěžovala ho podsouvat okolí, jež myslím doteď nemá pochyby, že bych něco nezvládla. Ono to stejně vychází spíš podle něj než podle mě. Takže mi netvrďte, že nebudu prezidentka, když zcela očividně budu. Jako zjevný oblíbenec štěstěny/pravděpodobnosti/vyšší moci/Krišny/Hery/špagetového létajícího monstra a Chucka Noruhhjůůlsafk... dobře, toho ne.

Ale to zní trochu jako vytahování. Trochu hodně. Takže kdo vlastně jsem mimo tohle? Mimo "oficiální" záležitosti? Kdo je vlastně Ann Taylor? A je vůbec možná upřímná sebereflexe?

Kdybyste se zeptali lidí kolem, řeknou, že "Ann Taylor" (poté, co dodáte mé skutečné jméno a přejdete pár minut vysvětlování, proč jste se nejdřív ptali na někoho, o kom v životě neslyšli) je tichá, sečtělá, inteligentní, trochu líná a nespolečenská. A líná a nespolečenská jsem. Co jsem ale ještě a čeho si podle mě moc nevšimli, je, že jsem také drzá, umím být hodně protivná a hlavně dost necitlivá a bez "sociální" empatie a návyků. Ne proto, že bych pravidla společenského styku ignorovala úmyslně, ale proto, že mě nenapadnou. Nepřijde mi přirozeně na mysl, že by bylo vhodné nabídnout občerstvení nebo popřát hezký víkend či se zeptat, jak se máš. Není ve mně rozkecávající se žoviální společenský duch. K věci nebo neotravuj. Případně buď jedním z vyvolených. Ve vašem případě za pár let urputné práce.

A čím se to projevuje nejvíc, je, že mi nezáleží na lidech. Téměř na nikom. Pokud ho samozřejmě k něčemu nepotřebuju. Nevadilo by mi zjištění, že nikdo kromě mě neexistuje a všechno je iluze vytvořená mým mozkem nebo nějakým matrixem. Což nepovažuju za vadu, když to tak člověk opravdu cítí. Respektive necítí. Vlastně mám hodně zvláštní spektrum emocí. Dokážu cítit vztek (když mě něco sebeméně otravuje) a někdy i celkem radost (když mi něco vyjde). Dokážu se upřímně smát, když mě něco pobaví. Směju se často a ráda, nechcete jet v jednom autě se mnou a nejmladším bratrem, to by vám hráblo, a nadchne mě každá blbina. Také znám strach a nervozitu. Kvůli oné nespolečenskosti. A nemyslím, že bych někoho nebo něco někdy doopravdy nenáviděla. Avšak také nikdy naopak, a co se týče ostatních pocitů, především těch vůči někomu... ty si umím představit. Jen je neprožívám. Což mi také nevadí, člověku nemůže chybět, co nezná. Ona má taková apatie i svá pozitiva. Jo, a jsem sarkastická a cynická, to asi víte. Našla jsem se v uštěpačném stylu plném rejpání a rytí a zahrádkaření v cizích vadách má větší odezvu než na našem záhoně. O těch si povídají jen lidi z pohřebních průvodů. Kolem nás je totiž schůdnější cesta na hřbitov.

Také jsem lhářka. Lžu kdykoli se mi to hodí. Od malička, kdy jsem mimo běžné dětské lži ("To brácha to rozbil! To brácha tam lezl! To se brácha skoro uškrtil sám!") někdy ve třetí třídě zjistila, že se dokážu vylhat i z poškoly a gymnastiky. Od chvíle, kdy jsem pochopila, že pilné, tiché a bezproblémové žačce každý uvěří kdejakou ptákovinu. A teď mi to už problémy nedělá a vymyslet okamžitě lež je pro mě snazší, než se omluvit, i když z toho průšvih nekouká. Asi tak milionkrát. Pokud je tak jen malinká šance, nikdy nic není moje vina.

Ovšem na reálný venek jsem naprosto nekonfliktní, klidný člověk, jehož ostatní charakteristiku musím nechat na jiných. Ráda bych napsala, že když někoho znám opravdu dlouho, interaguju víc normálně. Že jsem pro spoustu ptákovin. Že umím psát, případně celkem slušně vařit a naslouchat. I když už ne "správně" reagovat. Jenže co já vím? Třeba ne, třeba se mi to jenom zdá. Mně se totiž zdá spousta ujetých věcí, jako že nacisti nechali z židů šít potahy na křesla. I když upálenej Ámos je asi lepší. Ale sama sebe jsem ještě nikdy ani ve snu neviděla a nehodnotila. A i kdyby jo, nejspíš bych taky viděla tuhle fasádu. Protože kdo vlastně jsem, doopravdy jsem, to nejspíš není pro všechny stejné, a tu nejopravdovější skutečnost možná nechávám vidět sotva sama sebe.

Jenže jak říkám. Ann Taylor je spokojená s bytím Ann Taylor. Aspoň dokud z bytí není bití. Však, co s tím chcete dělat. Maybelline nepoužívám...



Článek na téma Kdo vlastně jsem?
 


Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 23. září 2016 v 11:08 | Reagovat

pěkný článek...

2 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 23. září 2016 v 11:16 | Reagovat

Tak ty jsi přesně ten typ, který vnímám jako otravnou chybu matrixu.

3 D. D. | 23. září 2016 v 16:09 | Reagovat

Mě to zajímá, fakt :D.

4 JB JB | 23. září 2016 v 18:46 | Reagovat

To je parádní článek! A mísí se tam různý emoce, aspoň u mýho čtení. Střídání nálad :D

5 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 2. října 2016 v 18:05 | Reagovat

To bylo tedy upřímné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama