Má další tvorba:
Článek o historii Železných ostrovů z Písně ledu a ohně


Eric Knight - Lassie se vrací

20. listopadu 2016 v 11:51 | Ann Taylor |  Knižní recenze
Originální název: Lassie Come-Home
Rok vydání: 1938
Rok vydání v ČR: 1959

Tuto knihu jsem dostala někdy v dětství a od té doby ji přečetla dvakrát nebo třikrát, protože její hlavní postavou byl pes a mě příběhy o zvířatech nikdy nebraly. Na druhou stranu je ale velice krátká, kdykoli se podívám na přebal, vzpomenu si na obrázek, jenž mi do památníku nakreslila hodně oblíbená třídní učitelka z prvního stupně a teď, když jsem ji pro připomenutí četla znovu, stihla jsem to za jedno dopoledne v den, kdy nám neoznámeně vypnuli proud. A musím říct, že i když mě v dětství nebavila zrovna nejvíc, dokázala jsem se do ní začíst a užívat si to, ač se teď hlavně na začátek dívám docela jinýma očima a jasně vidím, co jsem tehdy přehlížela, protože je určená právě pro dětské oči.


To už je vidět i ze samotného příběhu. V něm rodině Sama Carraclougha z hornické vesničky v Yorkshire nastaly zlé časy, protože zavřeli důl a Sam přišel o práci. Bez ohledu na to, jak moc milovali svou čistokrevnou, překrásnou kolii Lassie, tedy museli přijmout nabídku zdejšího vévody s velkým psincem a fenku mu prodat, což nejvíc zdrtilo dvanáctiletého Joea, který s Lassie vyrůstal. A nebyli to jen oni, kdo se musel náhle vypořádat s novými poměry a s absencí někoho drahého. Ani Lassie se její nový domov nelíbil, a tak z něj často utíkala, aby každý den zase čekala na Joea u školy a doprovodila ho domů.

Jenže to ve skutečnosti nepomáhalo nikomu. Carracloughovým její útěky jen víc ubližovaly, protože věděli, že jim už nepatří a nemůže se k nim vracet, a vévoda by ji zase rád řádně připravoval na výstavy a chtěl by, aby si u něj konečně zvykla. Tak ji jednoho dne odvezl na své 600 kilometrů vzdálené skotské panství, kde Lassie dostávala všechnu představitelnou péči a dokonce i pravidelné dlouhé procházky. Jenže jak se na jedné takové procházce přiblíží čtvrtá hodina, v ní se opět probudí touha splnit svůj úkol, a to je jít za Joem ke škole. Ke škole na opačném konci Británie, o čemž takový pes nemá nejmenší tušení, a tak se vydává na cestu, která bude stejně neuvěřitelná jako dlouhá a kterou snad ani podle zdravého úsudku nemůže sama nikdy zvládnout.

Mně se ta její cesta přitom opravdu líbila. Příjemně se četla a bylo znát, jak moc dobře autor rozumí psům, na což upozorňuje i přebal. Číst o tom, jak pes vnímá různé překážky, jak se cvičená kolie, která se o sebe nikdy nemusela starat, učí přežít v divočině, jak se chová k různým lidem a jak probíhá jejich různě dlouhý střet, a i jak trpí, když onemocní nebo se zraní, mě bavilo. A úsek s Rowliem a Bambulkou a jejich neveselý konec se opravdu jednoho dotkne. A i když podáno trochu dětsky, pořád se člověk může dozvědět pár zajímavých věcí. Ať už o psech nebo i o skotské a severoanglické krajině.

Přes co jsem se ale jako dítě přenesla bez pozastavení a přes co jsem se teď těžce prokousávala, protože dřív jsem se na to dívala právě z pohledu Joea, dnes spíš z pohledu jeho rodičů, byl začátek těsně po prodání Lassie. Velmi mě totiž rozčiloval přístup Sama a jeho manželky. Hlavně to, že se ani neobtěžovali Joeovi vysvětlit, proč Lassie prodali, jen na něj křičeli, že je pryč, je prodaná a hotovo. Neobtěžovali se mu vysvětlit, že nemají peníze, naopak jsem se vážně musela smát, když Sam prohlásil, že se teď mají jinak ne proto, že on nemá práci, ale proto, že jsou "jiný časy". Jen se sami chovali nevyspěle, třeba když měl Joe ve své nevědomosti nějakou narážku. A vysvětlení autora o drsných lidech severní Anglie neberu. Tohle nebyli drsní lidé, tohle bylo nezvládnuté rodičovství, kdy by mnohem víc svého syna chránili před dospělými problémy, kdyby mu nějak jednoduše poodhalili, co se děje, místo toho, aby na něj v té samé snaze jen štěkali, ať konečně zavře zobák.

Pravda psa jsem nikdy neměla a nedovedu si představit, že bych byla tak děsivě emočně závislá na zvířeti, proto to, co tam předváděli, považuji za přehnané a dětinské a naprosto chápu jen zmatenost Joea. A asi chápu, že to bylo zjednodušeno pro děti a i charaktery dospělých úmyslně zdětštělé, ale když po Lassie sáhnu v mém věku, jsou mi hlavní lidské postavy velice protivné. Takže zatímco autor nepochybně rozumí psům a zná Británii a zvěčnil obojí v nesmrtelném a dobrém příběhu, jenž má tempo, nezdržuje se zbytečnostmi a nemá tak vůbec čím nudit, lidi minimálně nezvolil takové, jaké bych snesla. I když Rowlie a starý pár, který o Lassie pár týdnů pečoval, zase vypadali sympaticky.

Neříkám však, že to je chyba nebo že bych kvůli tomu chtěla knížku shodit. Spíš prostě zapadne mezi ty, co mi budou ležet na poličce, ale už nějak nebudou přímo pro mě.


Mé hodnocení:
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama