Má další tvorba:
Rozsáhlý článek o viteálech
Devatenáctá část povídky Dračí píseň z Písně ledu a ohně
Nový blog, kam se postupně přesunu, ve výstavbě - tayloroviny


Vánoční krize u Taylorů

24. prosince 2016 v 8:49 | Ann Taylor |  Její Velkoúžasnolepost
Letos bude můj tradiční vánoční článek trochu jiný, pokud se nebudete zlobit. A pokud se nebudete zlobit, nazvu naši rodinu rodinou Taylorů, ač to není rodina Taylorů, jak jistě chápete. Ale má přezdívka k tomu vyzývá. A o čem že je ta krize? Nesnášíme Vánoce? Nestihli jsme v bezhlavém tempu vše nakoupit? Nesvítí světýlka? Došli kapři? Oh ne, vážení, je to horší. Chybí nám Jan Hus!


Nezbláznila jsem se. To mě jen tak napadlo místo tradičního přání (což píše každý, jen půlka to myslí vážně, nikoho to nezajímá a většina stejně jenom říká "vzpomněl jsem si, že existuješ, a touhle roční dobou se tohle cosi říká") a další výzvy k tomu, abyste si Vánoce užili místo nervování se, které provozujete proto, že jste se k tomu rozhodli (za což lobuji už dlouho), psát o zvláštních vánočních zvycích, jaké se mohou vyskytovat v domácnostech kolem vás, aniž byste o tom věděli a aniž by vám osobně třeba dávaly nějaký smysl.

Třeba u nás je to ten zmíněný Jan Hus.
Ptáte se, co má mistr Jan Hus společného s Vánoci? Vůbec nic. Jen u Taylorů je každoročně přivazován ke kmeni vánočního stromku, kde jako správný mučedník trpí až do ledna, kdy je nakonec rituálně... sežrán. Většinou k tomuto účelu slouží středně velká čokoládová figurka Mikuláše nebo podobného děduláka, a tenčí, bílý provázek. A někdy mívá společnost. Třeba loni tam spolu s mistrem Husem visel i kapr.

Tahle tradice přitom začala naprosto a docela nevinně - to jsme otevřeli čokoládovu (prsty mi nějak napsaly čokoládovokou, ale tu fakt ne) kolekci a uprostřed ní trůnila příliš velká figurka, než aby ji unesl háček. Stejně tak se esteticky nehodila zavěsit na nějakou dostatečně silnou větev, která by se pod ní neprohnula. Tudíž jsme to vyřešili prakticky a figurku přivázali ke kmeni, v horní polovině, kde se vhodně zužuje a kde byla vidět. A to bychom to nebyli my, abychom se od tohoto řešení rychle nedostali k debatám o čarodějnicích a následně Janu Husovi.

Ovšem letos se stala věc vskutku nečekaná a strašlivá. V letošní kolekci žádná větší figurka není! Žádný Mikuláš, žádný sněhulák, žádný kapr, ba ani čert se v ní neschovává, a já opravdu nevím, koho při zdobení ke stromu přivážu! Snad bych možná mohla vzít zavděk jedním z bratrů, ale na druhou stranu, rituálně sežrat bratra by v lednu vyžadovalo mnohem víc času, a do toho se nikomu nebude chtít. A kdo by ho taky až do ledna vykrmoval? Problémy. Samé problémy!

To naše druhá netradiční tradice už mi vrásky na čele nedělá. Je jí totiž zdobení fikusu, a i pokud by náhodou došlo k přestěhování stromečku z léty vyhraněného místa jinam, o čemž silně pochybuji, tato tradice újmy nedojde. Fikus přece nesmí zůstat neozdoben za žádnou cenu. I když to vlastně žádný fikus není. No co, muž s koženou brašnou jako muž s koženou brašnou. Rozkaz zní jasně.

Přitom vznik i tohoto zvláštního zvyku provázely okolnosti, po nichž by nikdo zrod klasiky nečekal. To jsme totiž zdobili stromek, což už je pár let především moje práce. Chlapi ho jen vždy přinesou a zasadí do stojanu, táta na něj připne světla, prostřední bratr se urazí nebo nasere, jak kdy, a práskne dveřmi, a nejmladší bratr mi třídí ozdoby, navléká háčky a dělá stojan na rozmotávané řetězy, tedy to, co mě nebaví. A tak to bylo i tehdy. Jen jsme si tenkrát vybrali ty nejmenší ozdoby z krabice se směskou starých baněk ještě z doby mého dětství nepasujících do žádného setu, a chtěli dát stranou, abychom je případně jen dodali tuhle a tamhle, až budou naaranžované všechny sady podle barev. Bylo to několik maličkých koulí a dva dědové Mrázové. Jenže kam s nimi?

Vlastně to bylo jednoduché. Stromeček vždycky stavíme do rohu naší velké haly ke zdi, po které se plazí jakási popínavá kytka. A abychom ty miniozdoby náhodou nerozšlápli, rozhodli jsme se zavěsit je na pevné stonky jejích listů. Akorát jsme na ně jaksi zapomněli a dokonce si jich nevšimla ani máma, která by za normálních okolností prohlásila, že jsme střeva. Všiml si jich až pětadvacátého kamarád, a prohlásil, že jsme hezky ozdobili fikus. Protože stejně jako my netušil, co je to za kytku, a z nekvetoucích pokojovek znal jen fikus. Který se jí v nejmenším nepodobal. A od těch dob, milé děti, se u nás zdobí fikus, jímž může být cokoli, co roste kolem. Protože jsme už nepřestali, a i teď si šetřím těch několik zbývajících baněk, abych je za chvíli schovala mezi zelené popínavé listy.

Jinak už ale u nás Štědrý den probíhá naprosto normálně. Tedy specificky, protože každý si ho řídí jinak, ale normálně. Ráno zdobím stromek, ke kterému bez mého svolení nikdo nesmí, a to za řevu koled, Grinche či Sám doma. Zatímco z kuchyně, kde máma připravuje chlebíčky a oběd, řve nějaký jiný vánoční film, a z obýváku, kde bývá uvězněný táta, než ho pustím kolem stromku, jakýkoli jiný film. Obvykle jsou to ale v obou případech chobotničky, většinou s třívteřinovým zpožděním, takže kromě koled slyším ještě dvojmo Zelená! Modrej!

Pak obvykle spustí vysavač a všichni mají klid narušený pouze obědem a věčným zapalováním dalších a dalších františků (taky obvykle moje dílo. Jan Hus si musí počkat až do ledna, jak jsem říkala.). Potom se začne pracovat na obalování řízků a smažení (píšu se, protože poslední roky se mi vždycky povedlo hodit to na někoho jiného), na prostírání, vtipkování, provokování a uštěpačných poznámkách (protože když jsme doma všichni a něco se děje, padá hláška za hláškou), až se nakonec dostaneme k samotné večeři, kde taktéž obvykle od doby, kdy je většina z nás dospělá, padá perla za perlou. A obvykle i něco na zem, tak jen doufám, že letos to nebude celý stromek.

Nakonec nadejde rozbalování dárků, na což se letos obzvlášť těším, protože vím, co za kulišárnu dostane máma, jak bude nadávat a jak se ještě víc bude vztekat, až se bude s tímto dárkem učit. Než přizná, že se jí to líbí. Na to se vlastně těšíme všichni. Ono každý rok někdo přijde s takovým dárkem, většinou právě pro mámu, že místo nadšeného rozbalování vlastních všichni napjatě čekáme, až se propracuje k němu. Jsme jednoduše veeelmi škodolibí. A také se těším na to, co řekne kamarádka na dárek, který jí poštou nadělil Voldemort (jestli jste náhodou někdo v pondělí doručoval tu obálku s výhružkou Voldemortem, tak byla moje). Takže... už se vlastně Husovi a fikusu vůbec nedivím.

A jaké své zajímavé a neobvyklé zvyky dodržujete vy? Taky máte něco ulítlého, co asi nikde jinde nikdo neprovozuje? Doufám, že jo. Vánoce jsou pak náhle osobitější a mnohem milejší, když je uděláte opravdu své. A jak už jsem říkala, hlavně v klidu a pohodě! Však o nic nejde, a když se něco nepovede, za rok jsou znova!
 


Komentáře

1 *Mushroom* *Mushroom* | Web | 27. prosince 2016 v 10:22 | Reagovat

Máte to ale opravdu zajímavé zvyky! :D U vás doma musí být na štědrý den poměrně zábava, ne? :D My jen koukáme na pohádky a snažíme se nechat si místo na salát.. a neděláme vlastně žádné zvyky (neházíme botou, nelijeme olovo ani nic..) natož abychom měli nějaké vlastní! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama