Má další tvorba:
Přepracovaná recenze druhého dílu Pána prstenů
Historie Dorne z Písně ledu a ohně
Teorie o původu Tyriona Lannistera


Les neviditelných lišek II

8. ledna 2017 v 16:32 | Ann Taylor
Rozhodla jsem se, že jednotlivé části tohoto mého příběhu budou docela krátké, protože není nadupaný akcí a dějem samotným. Je spíš o prožívání spousty věcí a emocí promítnutého do prapodivné situace, která je nebo není skutečná, je to můj pokus o hraní si se strachem, a to by nemělo být únavně dlouhé. Navíc ho píšu pomalu a spíš ho lepím ze scén, které mě náhodou napadají.

Třeba tato mě napadla, když jsem seděla v kanceláři, v přízemí někdo do něčeho bušil, znělo to, jako by měnili okna nebo snad boural obklady nebo rovnou zdi a já do rytmu začala psát a docela se do psaní ponořila. I Simon tu tak prožívá další děsivou epizodu v podivném lese a uvidíme, kam ho dostane.


Trhnul sebou. Ale pak si uvědomil, že neví, zda spal, nebo si jen sedl a něco ho vyděsilo. Prudce se rozhlédl kolem, ale nic neviděl. Ani je ani zvířata, která ho mohla vylekat. Bylo to opravdu zvláštní. Nejen to, že doteď na žádná nenarazil. Vlastně měl jednou pocit, že zahlédl lišku, ale to se mu mohlo jen zdát. Hlavně to, že zkrátka nedokázal říct, co se s ním děje.
Nebyl unavený, jako by nespal celé dny. Jenže si ani nemohl vzpomenout, že by spal. Nejen, kdy se naposledy uložil ke spánku, ale i kdy se naposledy probudil. Teď? Ne, nějak o tom nebyl přesvědčený. Dokud se nad tím nezamyslel, přecházel to jako něco, co se přirozeně děje, ovšem... co když nedělo? A jak nad tím uvažoval, nad spánkem a liškou, kterou asi neviděl, došlo mu něco dalšího. Celou dobu měl dojem, že slyší zeshora ptáky, ač nezahlédl ani je. Protože ptáci k lesu patří. A slyšel slabé šustění stromů odkudsi z korun v té neskutečné výšce, do níž se tyčily, tím si byl jistý. Jenže žádní ptáci. Žádní tu nebyli. Jeho mozek mu je automaticky pustil do uší, aniž by vnímal, že je neslyší.

A pak ten zbytek. Všechny další věci, jež si nemohl upamatovat... Kdyby necítil kámen pod svou rukou a kmen stromu obrostlý mechem za zády, snad by ho napadlo, že celý les není skutečný. Ale byl. A on na to musel přijít. Najít něco, cokoli. A dostat se ven! Něco se tu musí dít a on na to musí přijít! Oni... možná tak to je, opravdu to není skutečné. Měl nehodu, něco snědl a místo zvířat a ptáků vidí a slyší jen je. Jen... kdyby měl zranění na hlavě, nebo si pamatoval, že jedl...

Nakonec zaplašil další pochybovačné myšlenky a s absurdní nadějí se zvedl na nohy. Odhodlaný něco najít. Mraveniště, hnízdo nebo pavučinu. Napadlo ho, že jakmile bude v ruce držet důkaz čehokoli normálního, celá tahle nesmyslná situace zázrakem skončí. Bude muset. Mraveniště nebo jen pavučinu a všechno se srovná.

K tomu se upnul, i když neexistoval důvod, proč by se tak mělo stát, a opět vyrazil. Už dávno... nebo před pár chvílemi, záleželo na tom, jak dlouho tu je, ho napadlo, že by měl sledovat vodu a dřív nebo později dojde k civilizaci nebo pobřeží, jenže zatím nenarazil na žádnou, která by byla víc než jen pramínkem, jenž po nedlouhém úseku cesty zase zmizí v podmáčeném podrostu a po dalších metrech nenechá ani stopy. Tak zvolil náhodný směr. Sever, možná jih. Nebo východ, či snad západ. Mohl by, kdyby se snažil, zahlédnout slunce. Nebo alespoň jeho paprsky. Jenže když nevěděl, jaká je denní doba ani kde by mohl být, nepomohlo by to. Prostě jen šel a bedlivě se rozhlížel. Napadlo ho, že pokud znovu narazí na nějakou vodu, ať už pramen nebo rosu ulpívající na listu, zkusí se napít. Zkusí zjistit, zda má žízeň. Zda poznává chuť vody. Nebo zda mu vůbec ještě chutná. Možná už ji tu pil a něco v ní ho omámilo. Otrávilo. Nebo nepil. A zbláznil se. Chutná bláznům voda? Nevěděl. Ale napadlo ho, že jen blázni o tom přemýšlí. Raději pokračoval dál. Kamkoli, kam mohl, tak dlouho, dokud mohl.

Najednou uslyšel podivný, hluboký zvuk. Bez varování a bez původu.
Zastavil a rozhlédl se. Zkoušel prohlédnout větvemi a keři. Snad i zaslechnout něco víc. Jenže to bylo pořád stejné.
Dunění. Nebo údery. Netušil, odkud přichází. Neblížily se ani nevzdalovaly, neslábly ani nesílily. Bylo to hluboké dunění, jako by ze samotných útrob země. Jako by něco hluboko pod ním tlouklo na obrovská vrata. Byl to podivný zvuk. Nepatřičný. A vyvolával v něm podivný pocit. Tísnivý, nepokojný. Začal chtít, ať přestane. Ať se vrátí ticho. To bylo sice také strašidelné, každé zašumění v něm mohlo být šoupáním děsivých nohou ještě děsivějších těl, ale zdaleka ho neděsilo tolik. Neplnilo ho špatnou předtuchou, ještě horší, než už cítil. Muselo to přestat.
Zkusil si zakrýt uši, ale nepomohlo to. Jako by ten zvuk neslyšel, spíš cítil. Jako by jím prostupoval. Zacpal si uši ještě víc, vrazil si do nich prsty, chvíli zadržoval dech a pak naopak dýchal co nejhlasitěji. Snažil se je naplnit hučením krve nebo funěním, čímkoli, co by ten zvuk přehlušilo.

Pak se mu zazdálo, že to pomohlo. Že dunění utichlo nebo alespoň konečně slábne. Unavený námahou přehlušit možná neexistující démony vydechl a spustil ruce z uší.
Ozvalo se to znovu. Dunění. Ne už však monotónní, hluboké a tak temné. V jiném rytmu. Rychlejší. Zlověstnější. Bližší. Už ho neplnilo špatnou předtuchou. Plnilo ho hrůzou.

Znovu se rozhlédl se kolem. Všechno na něj mlčky křičelo, ať uteče. Ať tomu i celému lesu uteče. Celé tělo jako by ho chtělo táhnout pryč. Zachvátila ho náhlá panika. Jenže on se probuzeným děsem, o němž nevěděl, že ještě pořád nepředvedl plnou sílu, nedokázal pohnout.
Srdce mu splašeně tlouklo.
Dunění zrychlilo.
Přišli.
A oni přišli.
Nejdříve si jich nevšiml, ale když znovu trhnul hlavou vlevo, viděl je. Začal zběsile otáčet hlavou.
Dunění.
Stáli za stromem, na jehož korunu by sotva dohlédl.
Rychleji. A rychleji.
Byli u vyvráceného balvanu kousek za ním.
Rychleji. Už ani nedokázal rozlišit jednotlivé údery.
Nalevo. Možná tři metry od něj.
Oni. Přišli. Neviděl jejich tváře, nechtěl je vidět.
Dunění. Rychleji. Rychleji. Blíž.
Už to znělo jen jako táhlý hukot. A už nezněl z nitra země. Zvedal se z hlubin.
Rychleji. Blíž. Výš.
Jsou tu. Pro něj.
Hukot.
Dunění.
Výš. Rychleji.
Znovu si zakryl uši.
Padl na zem, nebo se mu podlomily nohy.
Výš.
Blíž.
Křik.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama