Má další tvorba:
Článek o kletbě cruciatus
Druhá část povídky Jsem to, co jsem ze Strážců galaxie a Agentů SHIELDu
Rozsáhlý článek o viteálech


David Langercrantz - Dívka v pavoučí síti

13. února 2017 v 14:17 | Ann Taylor |  Knižní recenze
Originální název: Det som inte dödar oss
Rok vydání: 2015
Rok vydání v ČR: 2015

I když existují pochyby, zda původní trilogii Milénium napsal opravdu Stieg Larsson, oficiálně to tak je. A opravdu proto odmítám říkat, že toto je čtvrtý díl, i když se tak hrdě tváří. Nejde ani o skutečnost, že ho napsal někdo jiný. Spíš o to, že ho napsal jinak a připadá mi, že i postavy mají stejné jméno, ale jinak jsou jen inspirací. Hádáte správně. Nadšená nejsem.


Mikael Blomkvist je tady poměrně vyhořelý novinář, jehož časopis Milénium svírá krize, a tak musí vzít zavděk spoluprácí s mediálními giganty, což se mu moc nelíbí, protože tím omezuje svou autorskou volnost. A i když je stále ještě docela celebritou, lidé mu většinou předhazují už jen hloupé nebo neověřitelné příběhy, z kterých nevzejde žádná bomba. Dokud se mu do rukou nedostane profesor Frans Balder, výstřední odborník na počítače, jehož chování v poslední době vzbuzuje ještě větší podezření, a nezdá se, že by mohl stát na prahu něčeho výjimečného ve světě umělé inteligence. Nebo katastrofálního.

Když pak Mikael konečně sesbírá dostatek střípků k tomu, aby usoudil, že by mohlo jít o zajímavou kauzu, a vydá se za ním, dorazí ve chvíli, kdy z Fransovy rezidence prchá střelec, jenž za sebou zanechal krvavou spoušť a hluboce otřeseného autistu Augusta, Fransova syna, jemuž se rozhodl konečně víc věnovat a odhalil, že i když jde o těžkého autistu téměř neschopného komunikovat se světem, má neuvěřitelné nadání na čísla a kresbu.

Na policii a Mikaelovi je tak odhalit, kdo počítačového génia zabil a proč. A aby toho nebylo málo, na scénu se vrací i stará známá Lisbeth Salander, protože právě ona s Fransem spolupracovala, když mu pomáhala zjistit, kdo mu ukradl jeho IT vynález a kdo se ho snažil poškodit, a nyní, protože nedokáže snést, když někdo ubližuje slabším, hodlá svou námahu ještě znásobit, aby pomohla malému Augustovi vydat svědectví o vrahovi svého otce a zároveň ho před ním uchránila. A přitom se sama dostane ke svému nesnadnému dětství zmítanému v týrání a psychických poruchách, protože jak se ukáže, smrtí jejího otce Zalaščenka zdaleka tato zdánlivě uzavřená kapitola jejího života nekončí a ze tmy se vynoří další téměř zapomenutý stín. Ne zlé dvojče. To ještě horší.

A v tom ani není problém. Taková základní zápletka zaujme a není na ní nic špatného. Problém je, že se při těchto událostech postavy nechovají zrovna jako oni. Mikael o něco zestárnul a dostal se do autorského bloku, to se dá pochopit, jenže ani ostatní nebyli sami sebou. Vlastně jsme ani nedostali jejich pravý niterný svět, žádné pocity a plány, žádné cíle, jen sem tam názor. Jejich charaktery se nerozvíjely, protože se na ně autor nesoustředil. Místo toho stále dokola shrnoval a opakoval děj, což sice nemusí být špatné, protože v problematice průmyslové špionáže týkající se umělé inteligence a tajných služeb se těžko orientuje, jenže popisovat dvakrát celou akci je zbytečné. Může se zdát jako fajn nápad ukázat útok z opačných pohledů, jednou z pohledu oběti a pak pachatele, ale není, když ten druhý nepřinese nic nového. A tady většinou nepřináší. Tak naopak jen silně poklesne napětí, zvlášť když to dělá při každé fyzické akci.

Bohužel největší takovou změnou prošla přímo Lisbeth, protože už mi vůbec nepřipadala jako v původní trilogii. Byla zde přímočará, neměla hloubku, jen svéráznost, nesužovaly ji její mínusy v podobě slabých sociálních schopností a psychických potíží, co ji dělaly tak originální, teď z ní byl robot, který udělá, co je třeba, a zdánlivě jedná bez dalšího, protože její konsekvenční analýzy, tak proslavené v minulých dílech, jsme tu provádět neviděli. Jen bylo sem tam řečeno, že je provedla.

Na druhou stranu mě zaujal příběh malého Augusta a hodně se mi líbilo téma autismu. Ovšem nemůžu si pomoct, zdá se mi, že závěr z něj udělal trochu pohádku končící horami zalitými sluncem. Stejně tak byl zajímavě vyobrazený vztah Franse k Augustovi, jeho proměna a náhlá snaha, která zapříčinila, že mě jeho vražda vážně naštvala. A částečně se mi líbila i marvelovská tematika protkaná celou knihou, kdy se odhalovalo, že přezdívka Wasp, kterou Lisbeth používá, je z Marvelu a ona se v dětství rozhodla stylizovat do této superhrdinky... a najednou se proti ní vynořil Thanos se Spider Society. Podle komiksu. Což fanouška Marvelu, byť jen MCU, potěšilo.

Jenomže to stejně působí... odtrženě. Do té doby v původní trilogii nikde nebyly žádné zmínky toho, že by Lisbethina sestra měla mít jakýkoli dopad na příběh. Je to divné a nevyspělé. Nevážné. Jako z béčkové detektivky, kde si autor představuje, jaká bomba bude, když se jako záporák jen tak pro efekt ukáže sestra klaďase a jako prapůvod celého konfliktu se konflikty v dětství. V Miléniu tohle přece nefunguje. A to ani nemluvím o tom, jak znepřehlednil asi zajímavou kauzu. Téměř do závěru, kdy několik postav nezávisle na sobě shrnulo, o co vlastně šlo, jsem nebyla schopna pochytit, na čem to Frans kutil, a jen díky pár zajímavým postavám jako Ed the Ned to udrželo mou pozornost.

Docela mi taky chybí atmosféra špionů a sledování a nutnosti hlídat každé slovo. I tady neustále mluvili o tom, jak musí být opatrní, jak musí komunikovat šifrovaně, ale přitom to nepůsobilo na nervy, znělo to, jako by takový postup zvládali levou zadní, chybělo ono pečlivé plánování kroků a zajišťování, že jim nikdo na nic nepřijde. To, že se povedlo věc utajit nebo naopak se provalila, vyskakovalo celkem náhodně jako fakt, často k tomu nevedla cesta, a vůbec mnoho zvratů přicházelo náhle bez větší přípravy.

A protože už je tato recenze víc než dlouhá, je z ní patrný i můj postoj (když se mi kniha líbí, recenze bývají krátké). Takže suma sumárum, Dívka v pavoučí síti neměla být představena jako čtvrté pokračování milénia, ale jako samostatný příběh na základě známého prostředí. Vyhnul by se tak vymýšlení nových charakterů a jejich budování a zároveň i srovnávání úrovně a atmosféry, jež by tvořil vlastní. Navíc i největšímu problému, jaký s touto knihou mám. Tématem původní trilogie totiž byli muži, kteří nenávidí ženy, a systém, který jim to umožňuje. Zoufalství, s jakým se slabší snaží čelit zavedené kultuře. Muži, jež se neštítí ničeho a životy ostatních, především žen, pro ně nic neznamenají.

Tady sice je nastíněné týrání Augusta Lassem Westmanem, jenže to má k základnímu stavebnímu kameni daleko. Tím je tu špionáž, tajné služby a vražda pro peníze. A ani banda záporáků, když vynecháme CIA, to nenabízí, protože v jejím čele stojí krutá žena, dokonalý zločinec, která se v závěrečné skluzavce událostí neobjeví proto, že chce udržet status quo svého pohlaví/postavení, ale kvůli osobní, ne moc související minulosti. Připadá mi, že se autor snažil naznačit souvislost, když Holger Palmgren a Mikael probírali její osobnost, ale stejně od původního konceptu úplně odbočil. A není divu. Příběh původního Milénia o tom, jak to ve světě chodí po milénia a jak těžké je s tím bojovat, jak jen s vypětím sil, opatrným špehováním špehujících špehů a pečlivým plánováním každého kroku se podaří přetnout jeden z mnoha provazů ukotvujících systém, totiž skončil. A ten nový, o tom, jak se ani CIA neštítí zahodit něčí život pro peníze, nenavázal.

A nebo jsem jen já nedokázala udržet pozornost, četla knihu třičtvrtě roku a nenašla v ní zalíbení.


Mé hodnocení:
 


Komentáře

1 Matthias Matthias | 31. března 2017 v 7:48 | Reagovat

Mně zase naopak přišlo, že se autor snaží za každou cenu kopírovat původní trilogii - tj. napodobovat styl larssona, ale výsledek je trochu křečovitý.

Možná to měl raději vzít vlastním stylem, dát do toho kus sebe, třeba by to bylo lepší.

Vzal na sebe nelehký úkol, to je fakt.

Jinak mě naprosto lezlo na nervy, jak autor neměl vůbec tucha o některých pojmech.

Např. jednu postavu popsal jako pravičáka, co obdivuje Stalina. Pravičák a Stalina? Jako vážně?

Ed the Ned byl zase popsán jako levicový anarchista. No, to asi těžko... to je oxymoron.

A ještě tam byl borec, co neměl rád násilí a dělalo se mu z něj fyzicky špatně jen ho vidět (třeba ve filmu), ale četl Tolkiena

er.... tak jo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama