Má další tvorba:
Rozsáhlý článek o viteálech
Devatenáctá část povídky Dračí píseň z Písně ledu a ohně
Nový blog, kam se postupně přesunu, ve výstavbě - tayloroviny


Protežovaná banda rosomáků

9. února 2017 v 19:25 | Ann Taylor |  Její Velkoúžasnolepost
Stává se vám, že jen přelétnete nějakou větu očima, a zjistíte, že vám ji mozek poskládal do svérázné podoby? To jsem totiž otevřela článek, kde si zaměstnanci pošty stěžovali, že jsou přetěžováni roznášením letáků, a zalekla jsem se, že u pošty zaměstnali bandu rosomáků, kterou ještě ke všemu protežují. Ačkoli... hned se dají služby tohoto podniku, především nezvonění při doručování balíků a zanechávání vzkazů, pochopit. Rosomáci na zvonek nedosáhnou.


A teď, když už jsme si vyjasnili problém České pošty, přesuneme se jinam, do soukromé sféry nepodnikající, protože jste všichni nepochybně hrozně zvědaví na nějaké další veselé historky z natáčení. I když toho stalkera jsem ještě pořád nenašla, tak nevím, jestli je vhodné takhle veřejně mluvit o jeho snaze s kamerou. A samozřejmě je sporné i to, jestli historky nazývat veselými, protože jsem se jich ptala a jen tak melancholicky krčily rameny.

Předně můžu zmínit, že zítra zase jedu do Prahy. Zase vstávat v pět ráno, táhnout se mrazem na nádraží, dřepět dvě hodiny v autobusu a pak se táhnout na Národní. Na druhou stranu ale je to jízda Studentem, takže se alespoň zahřeju něčím teplým zadarmo, aniž by to nutně musel být dvojitý spolucestující na vedlejším sedadle, podívám se na film (naposledy jsem jela v půlce ledna, rozkoukala Sherlocka Holmese s Tonym Starkem... teda s Robertem, s Tonym by to mělo celkem jinej náboj, a od té doby neviděla film žádný) a cesta zpátky už sice s ČSAD, ale spojem, který umožňuje rezervaci. Naštěstí. To utrpení přecpaného autobusu bez rezervace ze září opakovat nehodlám. Jen to mezitím je horší, protože jde o povinné školení pro koncipienty a ne každý, kdo se chopí přednášky, se dá taky poslouchat. Navíc třeba minule se stala úplná katastrofa. To jsem totiž jako všichni přijela připravená a pořádně vybavená s vědomím, že v aule je zásuvka pro každé křeslo. Jenže ty zásuvky fungovaly asi pět minut a já musela doufat, že mi tablet vydrží. Nevydržel.

Navíc není nejpříjemnější ani samotná cesta od autobusu na Národní. Vážně by měli chodníky přestat projektovat milovníci koček. Po jejich hlavách, namrzlých, zasypaných štěrkem a propadlých, se chodit nedá. A to nosím podpatky malé a široké. Alespoň už však znám kousek Prahy, ve kterém se dokážu pohybovat bez mapy, když loni touhle dobou pro mě byla Praha známá asi stejně jako Jupiter. To i Královo přístaviště jsem znala líp Karlovo náměstí. Sice chápu, co si řeknete vy, Pražáci. Co blbne, vždyť od zastávky Na Knížecí je to na Národní co by kamenem dohodil. Byť by třeba netrefil. Jenže já, když to někde neznám, se ztratím i cestou na záchod. Z toho důvodu si taky třeba v žádném případě (neodskakuji na záchod) netroufám na MHD. Stačilo mi dlouhé zkoumání, kde vlezu do tolejbusu v Budějcích (žiš já vím, že Budějovicích, ale my jihočeši to prostě neříkáme celý), a to už jsem za sebou měla život v Plzni (kam se chci vrátit nejen kvůli dobře prošmejděné hromadné dopravě). Prahu fakt nedávám. Tohle by se mělo učit ve škole. Jak se jezdí tramvají, jak se hledá nástupiště 5 východ a jak se čtou jízdní řády. Ne jak se čtou životní osudy spisovatelů (blbě), které, přiznejme si to zcela otevřeně a brutálně upřímně, nám nikdy k ničemu nebyly. Nebo už jste oslnili perlou o tom, že tomu spisovateli, kterého mám zapsaného světlým perem na prvních řádcích stránky víc vpravo v části sešitu s více zažloutlými listy, a to jen krátkým medailonkem, ale na jeho jméno si nevzpomenu, zemřela dcera, což ho inspirovalo k básni, někoho jiného než učitelku?

Co je na těchto cestách ovšem nejlepší, že pokud jsou v pátek, můžu jet z Prahy rovnou domů k nám do pr...achaticka. A když jsou ráno, tak i v rozumnou hodinu, což je výhodné. Protože u nás doma se to taky jen hemží šílenostmi. To jsem třeba přijela naposledy a máma mi vyprávěla, jak volala do školy kvůli nejmladšímu bráchovi. Učitelka už prý zajásala nadějí, že je nemocný a nepřijde (ne že by to byl školstvím zmožený věchýtek s panickou hrůzou ze studentů, ale jen si myslela, že bude pár dní klid, když se neukáže sám Satan), ovšem máma ji zklamala. Bratr už má ve škole tolik průšvihů, že nechtěla další házet na něho, a chtěla se přiznat, že mu vyprala žákovskou. Na učňáku, která je na celé tři roky, takže to bude mít veselé s doplňováním záznamů. Jo, kdyby tak takto veselé prohřešky měli i ti, které zastupujeme.

A pěkně zákeřně vtipné to jednou bylo i se mnou. A to jsem ani nemusela jet domů, naopak. Přijela jsem z domova večer, hodila si do hrnce vařit večeři a pustila se do překladu nějakého článku na ednu. Jenže najednou se rozeřval požární hlásič a když jsem vyšla na chodbu, byla plná kouře. Z toho hrnce se totiž někde mezi historií a současností rodu Dayneů vyvařila voda a obsah se přiškvařil ke dnu. Žádná katastrofa, stačilo ho vyndat a drátěnkou dno přešmejknout, jenže hlásiči tohle ujištění nestačilo, pronajímatelka, která ten den nebyla v domě, měla akorát záznam toho, jak se z bytu kouří a poplach na mobilu, a zavolala hasiče. Teprve potom jsme se s ní mohli spojit my a říct jí, že se nic nestalo, že nikde žádný oheň nebyl a že jakmile se umyl hrnec a otevřelo okno, nikdo by v kuchyni nic nepoznal, kdyby tam nenasadil policejního psa. Kterej by snad leda mohl sežrat to přichycený maso. Jenže hasiči už byli na cestě a za chvilku jsme měli před barákem rovnou dvě houkající auta v plné polní. Opravdu veselé, takhle v neděli k pozdnímu večeru.

A taky jsem, krom výše uvedených otravných povinností či přehmatů, udělala jeden objev. Začala jsem totiž nosit výraznou, sytě červenou rtěnku a zjistila zajímavou věc. Lidem je to úplně, ale úplně... jedno. Pro mě je to ovšem změna, protože doteď jsem rtěnky prakticky nenosila. Měla jsem jen jednu, kterou jsem považovala za slušivou, a to půjčenou od tety na maturák. Akorát jsem ji zapomněla vrátit, tak jsem si s ní občas obtáhla rty až do léta, a fakt se mi líbila. Jenže s ní byl stejný problém jako s ostatními, kvůli kterému jsem rtěnkám nikdy nefandila. Totiž, že se do pár desítek minut po nanesení většinou vypařily. Nevydržely ani prd. To má člověk pak dvě možnosti. Nepoužívat je nebo si neulevovat, výběr je na vás. Tahle ale vydrží hodně a patří k těm typům, kterými si opravdu namalujete rty. Jako že kde je namalujete, tam je máte. Navíc se pyšní nápisem kiss me matt matt matt a kdo četl kdysi dávno mé fanfikce, z kterých vychází tahle přezdívka, tak ví, jakého Matta mám na mysli. Tomu odolat nešlo!

Jo a taky poslední dobou nedokážu odolat mobilní verzi SimCity, kde značně prosperuje má simí Plzeň, ale to je zase jiný příběh. A třeba jiná recenze.
 


Komentáře

1 Necroparanoia Necroparanoia | E-mail | Web | 13. února 2017 v 19:31 | Reagovat

Tak proto poštovní doručovatelky u nás kálí na doručování mých balíčků. Jsou to rosomáci a nedosáhnou do schránky. Jenom by mě potěšilo, kdyby ty balíčky rovnou nenosili s sebou a nechávali je na poště, kde bych si je mohla vyzvednout hned a nemusela čekat až roznášecím rosomákům skončí pracovní doba a balíčky přinesou zase na poštu :D ¨
Kiss me matt matt matt je naprosto dokonalá, také jednu vlastním :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama