Má další tvorba:
Přepracovaná recenze druhého dílu Pána prstenů
Historie Dorne z Písně ledu a ohně
Teorie o původu Tyriona Lannistera


Shoř, mrcho, shoř!

28. února 2017 v 9:17 | Ann Taylor |  Lapač snů
Nemohli jste se dočkat, co? Nehrajte to na mě, já vím, že ano! Další ze sbírky mých roztodivných snů, které bych ještě před deseti lety označila za noční můry, je tady! Zase jsem v něm pěkně řádila, zase v něm šlo o život a zase vám všechno, co si pamatuju, ochotně popíšu.


To jsem takhle byla se skupinou dětí různého věku a pár individuy mého věku (možná jsme v tom snu byli ještě trošku mladší) v nějakém komunitním místě. Možná to byl tábor, možná nějaká lyžařská chata v létě. A možná jsem tam dělala vedoucí, to nevím. Na pár táborech jsem v dětství byla, ale vedoucí jsem nedělala nikdy, takže těžko říct. Nevzpomínám si ale, že bych měla nějak zvlášť nadřízenou pozici.

Už ale z pozice staršího jsem přijala trochu neoficiální odpovědnosti a péče. I když si opravdu vůbec nevzpomínám, v čem mohla spočívat. Nejspíš v dohledu, aby děti nespadly do řeky nebo nepomřely hlady. Možná. Ne, že by mi to snad vadilo. Jenže na tom ani nezáleží, protože podstatou se ukázal úplně jiný problém než blízká přítomnost vody nebo podmínky neodpovídající službám pětihvězdičkového hotelu. Problém byl, že ty děti mizely. Po jednom nebo dvou, kdykoli a doslova odkudkoli. Působilo to jako kouzlo. V jednu chvíli tam byly, v druhou byly pryč. Kdokoli je unášel, byl profík. Rychlý, čistý, bezchybný. Objednat si ho, byla bych spokojená. Jenže já ho neobjednala, a tak jsem zaujala úplně opačný postoj.

Shromažďovala jsem všechny zbývající v přehledných místnostech s jedním vchodem, snažila se je zachránit, takže jsem jim zakazovala vandrovat po okolí, ale nic nepomáhalo. Vzpomínám si třeba na scénu, kterou jsem pozorovala jako třetí osoba. Malé děvče a malý kluk scházeli po nějaké mezi k blátivé louce, mezi stromy, v trávě, opravdu příjemné prostředí ideální pro tábor, ale přesto se atmosféra zdála podivně napjatá a nepříjemná, plná očekávání nejhoršího. A to nejhorší se samozřejmě stalo. Ani jeden se nevrátil. Proto jsme nakonec dospěli do bodu, kdy nikdy nikdo nikam nechodil sám a pak kdy nikdy nikdo nikam nechodil. Ne, že by nás taky zbývalo moc. Jenže ani to nepomohlo.

Najednou jsem v tom snu totiž uviděla, že proti mně někdo jde, a pak, stále v tom snu, jsem se probudila úplně zmatená, s těžkým tělem a něčím, co mě intenzivně píchalo do krku. Prostě jsem byla něčím sjetá. Pamatuji si třeba matný záblesk toho, jak některé z dětí prostě vytáhli oknem u stropu, protože sedělo pod ním. Nebo jak dokázali proniknout dovnitř kdejakou skulinkou. Úplná schíza. A ten kdosi, kdo se tam objevil, nebyl nikdo jiný než Děvčátko z Hry o trůny a Děvčátko z Hry o trůnu vůbec není nikdo, kdo by se vzdal osobnosti, tedy Nikdo, ale pěkná mrcha (neříkám proto z Písně ledu a ohně, protože Děvčátko z knihy a Děvčátko ze seriálu jsou úplně odlišné postavy a vůbec knižní Muži bez tváře postupují trochu víc uvědoměle). A mně došlo, že tahle mrcha se podílí na únosech, vraždění a obchodu s lidmi. Protože proč ne, k takové dedukci, která je samozřejmě správná, člověku přirozeně stačí jeden pohled. Já proto začala křičet, že to všechno dělají oni, že to dělá Waif (protože vzpomenout si, jaký jí dali překlad, když česky jsem to četla už dávno, bylo složité i ve snu) a při tom jsem zuřivě myslela na to, že Muži bez tváře přece nemají mít účast v obchodu s bílým masem. Nebo v takové genocidě, protože většinu těch dětí stejně opravdu rovnou zabíjeli a ona chtěla zabít i mě.

Nejdřív ale museli vyrazit za jedním malým, otylým blonďákem, jenž utekl. A i když ho chytili, narušilo to jejich plány natolik, že nás kamsi, kde mělo proběhnout předání/zabíjení dotáhli později, než měli, věci přestaly jít hladce, oni se mezi sebou začali hádat a já, jako poslední dobou pokaždé, když se mi zdá, že stojím proti lidským nepřátelům, jsem si uvědomila, že jsem vlastně pyrokinetik, a všechny jsem je spálila dobře mířenými plameny. V tu chvíli jsem si už navíc částečně uvědomovala, že je to sen, a mohla tak ovládat svoje schopnosti a zabránit jim v jakékoli obraně. Bohužel, oživování a léčení ostatních ale nikdy k mým vytouženým schopnostem nepatřilo, takže rozvaha měl zemřít, zemřel vyšla značně nerovná.
 


Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 5. března 2017 v 22:30 | Reagovat

Tohle nemá chybu, miluji to :)
Máš to krásně napsané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama